Ponorná řeka

Más información sobre el libro

Svou předmluvu k básnické sbírce Stanislava Kubína uvodil básníkův dlouholetý přítel Alfred Strejček Holanovou citací „Jen klečíme-li, životní velikosti nabýváme“. Ano, pokora před absolutnem je součástí autorovy osobnosti. Rázný a asertivní v životě, před darem slova umlká v pokoře, která je ctností dnes, žel, dosti zanedbávanou a řada lidí ji do svého života zpovykaně nechce přijmout. V Ponorné řece, oné „pokorné knize člověčenství“, otevírá Stanislav Kubín nový, zralý celek své poezie i esejistiky. Kubínovými verši proznívá i nota pokorné a tiché lásky k jeho blízkým, zejména vnoučatům. Každý máme tu svoji „malou šmudlu“ a nesmírně bych si přál, aby jednu z básní ve sbírce - „Podvečerní sonatinu“, četlo co nejvíce lidí, zejména pak ti, kteří pro uspěchanost našich životů si nenajdou čas k vyprávění pohádek i příběhů svým dětem a vnoučatům. Jak často také ve svých modlitbách škemráme o odpuštění, neschopni sami odpustit..“ Publicista RNDr. Lubomír Braný ve své recenzi m.j. říká : Mohl bych dál citovat autorovy myšlenky, protože je mnoho krásného co napsal a to nejen ve sbírce „Ponorná řeka“. Věřím, že s verši a texty Stanislava Kubína to je tak, jak on píše o vzpomínkách : jako ty kamínky v potoce mohou řezat a bodat do bosých nohou. Ale řeka času je obrousí do hladkých valounků, které už nebodají, neřežou a my si je dokonce začneme uchovávat na památku. Pro mne tak to je už v okamžiku, kdy Kubínovy verše čtu.