From drama technique to scenology

Vývoj západní teorie dramatu od Aristotela po moderní autory lze shrnout heslem 'Od metafyziky k technice', přičemž vrcholí v 19. století s Freytagovou Technika dramatu a Poltiho Třiceti šesti dramatickými situacemi. Poltiho práce se stává východiskem pro Júlia Gajdoše, který zkoumá moderní a postmoderní vývoj a otázku, zda má smysl pěstovat teorii dramatu. Sleduje dvě linie teorie: scientistickou, případně noetickou, a antropologickou, případně ontologickou. Klíčovým pojmem je 'situace', která spojuje drama v divadle se životem a teorií dramatu s teorií divadla. Drama nemůže být pouze ilustrací psaného textu. Autor v závěru studie poukazuje na poznatky a omyly v teorii dramatu, které byly formulovány za poslední dvě století, a zmiňuje současná východiska české teorie, včetně méně známé linie, která by mohla významně obohatit evropské teoretické myšlení o dramatu a divadle. Gajdošův komplexní pohled přináší důležité podněty k dalšímu zkoumání této oblasti.