Cizozemci a spoluobyvatelé. Udělování českého obyvatelského práva (inkolátu) v době předbělohorské

Evropa dnes intenzivně řeší migrační otázku, která je novou podobou starého problému. V Čechách má rozlišování mezi „domácími“ a cizinci dlouhé kořeny a bylo předmětem právních norem. Nejcitlivějším rozměrem přistěhovalectví bylo usazování zahraniční šlechty, jež mohlo narušit vliv domácích aristokratických rodů. Již za vlády Jana Lucemburského se objevily první snahy o regulaci přistěhovalectví a právní zakotvení obyvatelského práva, známého jako „inkolát“. Cizinci, kteří chtěli být de iure Čechy, museli projít formalizovaným procesem udělení českého obyvatelského práva. Klíčovou roli v tomto procesu hrál panovník, avšak v pohusitské době si rozhodující slovo vybojovaly stavy a udělování inkolátu se stalo kompetencí zemského sněmu. Česká historiografie dosud neprovedla komplexní zpracování inkolátní problematiky. Autor publikace se snaží na základě mnohaletého výzkumu tuto mezeru vyplnit, zaměřuje se na předbělohorské období (1526–1620) a analyzuje normativní prameny k obyvatelskému právu, přičemž odhaluje i reálné administrativní procesy. Součástí knihy je soupis rodů, jejichž příslušníci byli v Čechách přijati za obyvatele, včetně základních údajů o jejich působení v zemích České koruny.