Vstupuji v nepoznané

Z předmluvy o. Martina Holíka: To, co v nás neustále udržuje tajuplně příchylný vztah k poezii, je její schopnost vyjádřit za slovy cosi dalšího; je to možná podstatný důvod pro předpoklad, že dobrou poezii považujeme za krásnou. Za slovy zůstává blankytná volnost, fantazie je povzbuzována u každého z nás čtenářů podle jeho dispozic... 3D filmy jsou pastvou pro oči, ale už k nim není třeba nic dodávat. Rozhlasové pořady jistě obohatí, poslouchat je ale nedá velkou práci. Avšak číst s chutí verše je nesnadné. Kdo si tuto dovednost osvojí, tomu se namnohokrát odmění. Verše jsou potravou pro celého člověka, má-li pro ně citlivost. Lákají vyjádřením nevyjádřitelného, zůstávají příležitostí pro osobitou rovinu sebevědomí: Přečetl jsem si verš, povzbudil mě, přiměl mě k zamyšlení, uvízl mi v paměti, rozesmutnil mě, rozradostnil, souzněl s mým zážitkem. A to není málo! Při čtení poezie se spojuji spiklenecky přívětivým poutem s autorem, jehož třeba nikdy nepoznám, a také trochu s Inspirátorem těch slov. Oáz ticha v hluku světa je nám stále tolik potřeba...