Stanislav Brouček Orden de los libros

Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci. Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými variantami nejen velkého dobrodružství a sžívání s exotickou přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání přírodního bohatství a při spravování celé země. Osloví nás zážitky z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem. Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda, sotho, tswana, swati, xhosa, zulu a ndebele. To vše pak přináší exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se ale rodily taktéž v totalitě, kterou představoval jihoafrický apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té československé. Zde však ve společnosti Jihoafrické republiky nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou doma v Československu neměli.

Publikace je založena na výběru několika specifických aspektů daného tématu, tj. jistého podílu zahraničních Čechů na bilaterálních vztazích, které mají z pochopitelných důvodů jiné akcenty např. v Kanadě a jiné na Ukrajině, avšak přesvědčivě z textu vyplývá hodnota a význam diaspory pro existenci státních útvarů na území českých zemí. Je pochopitelné, že se autoři ve značné míře vztahují především k podílu zahraničních Čechů na vzniku Československa v roce 1918.

Francie od 19. století vítala zahraniční přistěhovalectví, a obyvatelé českých zemí nebyli výjimkou. Každý migrační proud do francouzských měst a venkova přinášel jedinečné sociální vztahy mezi imigranty. Mezi původním domovem a novou zemí, kde hledali nový život, vznikalo napětí. Fyzický přesun byl jen vnějším projevem změny existence, zatímco skutečné přemísťování součástí původního domova probíhalo v myslích migrantů. Kniha se zaměřuje na neviditelné přesouvání českého domova do francouzského prostředí a na zpětné vazby na domov v české kotlině. Analyzuje motivy a smysly přesídlení jednotlivců a zkoumá kulturu obou domovů, dospívajíc k tezi o bipolaritě touhy po svobodě a zodpovědnosti za osudy těch, které migranté nechali za sebou. Text se dotýká moderního českého exulantství, reprezentovaného Josefem Václavem Fričem, a zmiňuje jednotlivce zahraničního odboje během první světové války, jako rivalitu mezi Františkem Kupkou a Edvardem Benešem, či blízkost Kupky k T. G. Masarykovi a J. S. Macharovi. Uctívá také sochaře Ottu Gutfreunda, který unikl trestu smrti, a věnuje se dalším osobnostem, včetně básníka a výtvarníka Jiřího Koláře.

(náhled na problematiku v kontextu vývoje světových migrací: vznik moderních diaspor a transnacionálních společností)

Výběr textů a diskuse ze semináře k problematice národního vědomí Čechů žijících v zahraničí.

Kniha podává přehlednou rekapitulaci českých (československých) postojů k emigraci a zahraničním Čechům. Vychází z detailního rozboru vystěhovalecké politiky v meziválečném Československu a v poválečných letech 1948-89. V následujícím období po listopadu 1989 se autoři věnují vývoji postupného sbližování domácího a krajanského světa.