Ve stínu kvetoucích dívek
Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou.
Vrcholné dílo ruského klasika o osudu rodiny Karamazových, otce a tří synů, z nichž nejstarší je křivě obviněn z otcovraždy.
Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.
Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta. Přesto jde nesporně o svrchované básnické dílo, jehož „polistopadové“ zpřístupnění nyní tato sbírka – žel už posmrtná – zásadním způsobem završuje. Přináší totiž kromě titulní básně i další jeho vrcholné básnické celky z 60. let a zároveň i řadu jiskřivých miniatur z autorovy pařížské literární pozůstalosti. Celistvě tak odkrývá subtilní tkáň Voskovcovy poetiky v její hravosti, melancholii či humoru, v její osobitosti a návratných motivech, dává vyniknout zplna a prokresleně jedinečnosti jeho vidění světa a svébytnosti způsobu, jakým je cítil potřebu vtělovat do svých zápisků.
Nejvýznamnější autorův román zobrazuje fyzickou, morální a mentální degeneraci tří pokolení šlechtického rodu Golovlevových. Satirická kronika rodiny, jejíž členové, vnitřně podlomeni, propadli kořistnictví, mamonu, pokrytectví, slabošství a vzájemně se ničí a doslova vraždí. Jejich dům se vylidňuje, zaplňuje stíny mrtvých, mezi nimiž těká poslední potomek vymírajícího rodu, přezdívaný Jidášek a Upíreček, ztělesňující kořistnictví a vnitřní prázdnotu. 01-059-74
Celá antologie je rozdělena do dvou částí: v první, nazvané Brzdy v zatáčkách, se autor představuje poezií, která vznikala v letech 1958-1969. Voskovec zde vychází a těží především ze svého vztahu k surrealismu a převážně v tomto duchu komponuje své texty. Vznikají zároveň jako určitá součást rozhovorů či debat mezi přáteli, v nichž si vyměňovali názory nejen na umění, ale i na životní zkušenosti. Bez nadsázky lze říci, že právě v těchto záznamech nejrůznějších nápadů a myšlenek chápal Voskovec naplnění údělu básnické existence. Mnohem odlišněji pak působí po obsahové stránce verše, jež jsou shromážděny ve druhém, závěrečném oddílu tohoto výboru a zahrnují období 1981-2005. Voskovec tu totiž zachycuje nelehkou pozici člověka, pohybujícího se v exilu. Tato změna se projevuje převážně ve formě trpkých monologů, v nichž se do popředí derou pocity osamocení i nechuti komunikovat s okolním světem.
A comedic story about a member of the landed gentry of nineteenth-century Russia whose indolence destroys his life.
Autor Zpěvy Maldororovy vydal vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců. André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického...“ Doslov Bruno Solařík.
