Karel Vrána Libros

Tato kniha navazuje na předchozí díla Jolany Polákové, která se zabývají vztahem imanence a transcendence. Autorka zdůrazňuje potřebu myšlenkové, mravní a existenciální katarze transcendence a poskytuje kritický pohled na postmodernu, upozorňující na její specifickou jinakost a rozsah pronikání do obecného vědomí. Naznačuje historický vývoj, který začíná v estetické rovině a zasahuje všechny dimenze lidského života. Úvodní pasáž představuje čtyři stupně, jimiž se filosofie dosud otevřela transcendenci (Platón, I. Kant, K. Jaspers, E. Lévinas). Autorka čerpá z filosofického zázemí (F. Capra, R. Panikkar, A. H. Maslow) a hledá formy transcendence charakteristické pro postmoderní dobu. Jednou z nich je relativní transcendence - transpersonalita a transkulturalita, které autorka považuje za předběžné a omezené. Hledání relativní transcendence implikuje otázku po transcendenci absolutní, přičemž postmoderna paradoxně vytváří podmínky pro toto radikální hledání. Tato část textu analyzuje pojmy jako transuniverzalita, transalterita a proexistence. Autorka dospívá k závěru, že filosofie transcendence vychází spíše z principu žité vztahovosti než myšlené substanciality, a její otevřenost absolutnu ji sbližuje se spiritualitou. Filosofie transcendence je metodologicky otevřená transcendenci.

Průřez dílem jedné z nejvýznamnějších exilových osobností české kultury 20. století. Tato kniha šíří svého záběru doplňuje a překonává předchozí vránovský výbor z roku 1995 (vydaný v edici Sofia) Experiment křesťanství. Poskytuje tak ucelenější obraz o mnohorozměrnosti Vránova filosofického zaměření: počínaje živými tématy na pomezí filosofie a teologie přes bezprostředně kladené existenciální otázky „zakázaných“ českých básníků až po aktuální hlediska filosofie přírody, a zejména až ke stále otevřené problematice poslání křesťanského myšlení v dnešním světě. Toto nové setkání s obsahovou závažností a formální kultivovaností Vránových reflexí může do našich osobních i odborných debat o důležitých otázkách dneška vnést mnoho překvapivých podnětů a zralých inspirací.

Kdo je vlastně spisovatel? Pro naši otázku postačí, když jej všeobecně, ale také podstatně označíme za umělce psaného slova. O moci spisovatelského charismatu vědí velice dobře i "mocní tohoto světa". Vždy o ní věděli, vždy se jí obávali a vždy se pokoušeli-a dodnes pokoušejí-sobě tuto moc podřídit. Ve svém mocenském instinktu byli a jsou natolik inteligentní, že vědí, že bez spisovatele, bez jeho psaní a jeho slova nemohou úspěšně vládnout lidem. Také Stalin věděl, že jeho moc by nebyla dostatečně totální, dostatečně zajištěna, kdyby mu spisovatelé, inženýři lidských duší, nového socialistického člověka, odmítli spolupráci.

K. Vrána je kněz a filosof, který tvrdí, že člověk dosahuje sebenaplnění pouze v lidském společenství a setkání s druhými, což bylo ve filosofických úvahách opomíjeno. Osobní poznání druhého považuje za nejhlubší a nejbohatší formu poznání. Zaměřuje se na dějiny osob a osobních vztahů, což nazývá dialogickým personalismem. Tento pohled na člověka se odráží v křesťanství, kde se projevuje závislost na Bohu a partnerství s ním, které utváří lidskou osobu a umožňuje účast na osudu ostatních. Filosofický personalismus je dialogický, a autor proto stručně představuje dialogickou filosofickou tradici, zejména filosofii řeči 18. století (F. G. Herder, F. G. Hamann, W. von Humboldt). Zmiňuje objev dialogického principu (F. Ebner, M. Buber, G. Marcel, F. Rosenzweig) a zkoumá horizontální a vertikální dimenze dialogismu. Dále se zabývá osobním vztahem, poznáním a láskou, podmínkami setkání a vztahu, fenomenologickou analýzou faktu a osobní kauzalitou, a vědomím odlišnosti lidského „ty“. V tématu dialogického personalismu se odhaluje jednotící motiv, který je patrný i v jeho osobním životě, orientovaném k dialogu a spolupráci.

Text je zkratkovým záznamem občasných rozhovorů, které autor vedl se svými přáteli o významu pastorální konstituce „Radost a naděje“ (Gaudium et spes). Zajímala je hlavně druhá kapitola – Jak správně napomáhat rozvoji kultury –, jejíž úplné znění je připojeno.

V úsilí o vytváření EU je třeba vycházet z již existující jednoty, která je za námi, z nás a která trvá v nás. Evropa byla, je a bude rozestavěným a někdy nedostaveným společným domem. Je to nepřetržité putování od "již ano" k "ještě ne".

Souhrnný pohled na básnický smysl Durychova literárního díla ukazuje jak mnohovrstevná je umělecká myšlenka autora, ke kterému se opět vracíme.

Výbor ze statí českého exilového katolického teologa, ve kterých autor hovoří o významu a úloze křesťanství v současném světě.

Karel Čapek, Franz Kafka a Karel Vrána o sv. Václavu. Hluboké zamyšlení nad ústřední osobou naší historie doplněné osobním svědectvím dvou světově proslulých literátů.