Autorka Opožděných vzpomínek, narozená v roce 1930 do asimilované židovské rodiny, prožívá poklidný život v krásné Praze, který se však koncem třicátých let dramaticky mění. Nacistická okupace přináší rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku a deportace do Terezína a Osvětimi. V jedné větě shrnuje svůj život: „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti.“ Po přežití v extrémně obtížných podmínkách války se dostává do Východního Pruska, odkud je evakuována do SSSR. Zde ji adoptuje vojenský lékař, ale čeká ji život v nefunkční rodině, kde má suplovat „vlastní“ dceru. Následuje čtyřicet let v Sovětském svazu s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Autorka se vyrovnává s traumatem a skrývá své židovství, zatímco žije v bídě a strachu pod komunistickým režimem. Přesto prožívá soukromé štěstí s manželem a dětmi. Poutavě a věcně vypráví o třech tvářích 20. století a politických režimech, s obdivuhodnou vyrovnaností a bez sebelítosti, aby jednou její děti a vnuci – a možná i my – věděli.
