Indiánský běh zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totalitního režimu jsou nejen kontroverzní výpověďí o době, ale i o reálných lidech, byť skrytých za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995) přidávají k osobním prožitkům a traumatizujícím pocitům téma mateřství a lásky, jedno chápané jako radost, druhé jako osud.
Román Život je nádherný svým způsobem završuje volný a předem neplánovaný triptych jednoho příběhu: v Indiánském běhu se vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá, končí. Tak jako se o předešlém díle mluvilo jako o autobiografickém, i zde bychom takovou stopu snadno vysledovali. Spisovatelka popisuje svůj každodenní život v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011. Píše o svých nejbližších a jejich a svém zápasu s nemocí maminky, píše o odlidštěné úřednické mašinerii, se kterou se nemíní smířit, píše o svých synech a jejich svobodné cestě životem, citlivě vnímá a reflektuje literaturu, film a divadlo. Vymezuje se proti některým politickým figurám, komentuje činy okresních politiků stejně jako prezidenta země, naši současnost konfrontuje s časem disentu a tvoří tak jedinečnou kroniku naší doby.
Kniha shrnuje dosavadní prozaické dílo jedné z nejvýraznějších osobností 90. let. Indiánský běh, publikovaný r.1988 v samizdatu, zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totalitního režimu jsou nejen kontroverzní výpovědí o době, ale i o reálných lidech, byť skrytých za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice a Když milujete muže přidávají k osobním prožitkům a traumatizujícím pocitům téma mateřství a lásky, jedno chápané jako radost, druhé jako osud. Třetí próza je příběhem ženy, již komunistická justice a poté zas mladší žena odejme milovaného muže. Román Krákorám děj fragmentarizuje do krátkých kapitol a úsečných vět. Vnímáme posun od niterné výpovědi k obecnějšímu sdělení o naší posttotalitní současnosti: příběh se prolíná s kronikou doby - volbami, privazizací, podnikáním, nezaměstnaností, rasismem... Při četbě je latentně přítomna otázka: opravdu jsme se zbavili cejchu minulosti?
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.
Knížka s podtitulem 60 plus jeden fejeton o životě shrnuje autorčinu publicistickou tvorbu z posledních pěti let. V letech 2017–2021 psala měsíc co měsíc fejeton do magazínu Reportér: o společnosti, politice, kultuře, cestování i o sobě. Jen pro knižní vydání připsala poslední text, jakousi pomyslnou tečku za tím vším.
Trojnovela mladé nadané autorky je složena z útržků vzpomínek na nesnadný život dcery jednoho z českých chartistů Pavla Kohouta. Dotisk v roce 1992.
Útlá próza o vztahu mladé ženy k rodičům i vlastní rodině na pozadí totalitní, později polistopadové skutečnosti. Úsporná próza, někdy až těžko srozumitelná svou zkratkovitosti, je sarkastická, kritická k svému okolí a společnosti i k osobě vypravěčky.
Kniha Jen tak si trochu schnít vznikala v rozmezí deseti let. Některé fejetony vyšly v Mladé frontě Dnes či Lidových novinách, několik dalších bylo otištěno v Divadelních novinách a Hospodářských novinách, dva tři se zde objevují poprvé. Za fejeton Zatím získala autorka roku 2000 prémii v soutěži Evropský fejeton Brno. Nejstručnější charakteristika knihy je vyjádřena podtitulem: Fejetony o mužích a lidech. Jde o texty svižné, vtipné, dojemné, hluboké, ironické i absurdní. Všechny — a nejvíce ty o mužích — jsou psány s láskou. Protože bez lásky se o mužích, ale ani o lidech, psát nedá.
Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme! Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled.
Novela Když milujete muže je jakýmsi alternativním příběhem lásky jedné ženy k muži, který ji zrazuje, a k jeho méně kýženému náhradníkovi.
