Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka… Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit. Jemnými tahy líčí svůj každodenní život zasvěcený péči o tělo i duši těch, kteří jsou jejich svěřenci na jednotce odlišné od všech ostatních. Jedná se totiž o oddělení paliativní péče: nemocní se zde neléčí, a ti, kteří se o ně starají, by se ve vztahu k nim měli snažit najít nikoli profesní odstup, nýbrž optimální přístup. Jejich povolání je výjimečné: ulevují těm, kdo odcházejí, utěšují ty, co tu po nich zůstanou. Ač se Eduardo Berti těsně dotýká smrti, příkladně střízlivým způsobem se mu daří vystihnout podstatu života. A tímto citlivě napsaným textem vzdávajícím hold zdravotním pracovníkům utváří velkolepý portrét o povaze člověka.
Eduardo Berti Orden de los libros (cronológico)
Eduardo Berti es un escritor y periodista argentino cuya obra a menudo explora temas de identidad y migración, reflejando su propia historia familiar. Su escritura se distingue por una mirada perspicaz a la psique humana y las complejidades de las relaciones interpersonales. Berti se adentra en profundos paisajes emocionales, buscando significado en las experiencias cotidianas. Los lectores apreciarán su habilidad para retratar personajes complejos y sus mundos interiores.
Co nám brání prožít opravdovou lásku? Znemožňují nám to zákony či tradice naší vlastní země? Nebo snad holá, drsná skutečnost, ona nemilosrdná hradba, o niž se tříští naše nejskrytější a nejniternější touhy? A co opravdová láska vlastně je? Čína na počátku dvacátého století. Země ušlechtilých, leč neuskutečnitelných představ a snů. Země jako kterákoli jiná, země výjimečná, země smyšlená. A v ní, jako pták v kleci, já, dospívající dívka Ling. A krásná Siao-mej, slepcova dcera, přítelkyně mých snů.
Con los nombres fundamentales como ejemplo y paradigma (Jorge Luis Borges, Julio Cortazar, Horacio Quiroga o Roberto Arlt) puede decirse que Argentina es, a pesar de las grandes novelas que alli se han escrito, un pais de cuentistas. El exilio y el anhelo del regreso, tanto a un pais como a un pasado; la violencia, ya sea la que se presenta despojada de adornos y suavidades literarias de la cronica policial o la que es sutilmente aceptada como algo natural; el amor, tenido de melancolia y perdida; el humor duro y seco; la muerte y su construccion como un nuevo campo de batallas y alianzas; o la extranjeria como condicion inevitable, son algunos de los temas de estos magnificos cuentos. En esta antologia hay autores de diferentes edades, estilos, procedencias y residencias. Sin embargo, entre sus textos se generan relaciones sutiles, a veces conflictivas, que solo pueden explicarse a traves del elusivo termino de la argentinidad. Asi, estos relatos son una puerta de entrada a una literatura que termina pareciendose, en toda su brillantez y su desconcierto, al pais al que alude y del que inevitablemente procede.