Při čtení románu si představujeme tváře postav a místa děje, ale v každém okamžiku jsme si vědomi, že držíme v ruce knihu. Ani v divadle nepodléháme iluzi, po celou dobu představení akceptujeme nevyřčenou dohodu, že se jedná jen o „hru na realitu“. Schopnost kamery a mikrofonu realitu dokonale napodobit umožňuje divákovi po určité době na svůj všední život zapomínat. V tom je návštěva kina podobná nejen spánku, ale i jiným změnám vědomí: sta-vům při konzumaci návykových látek, halucinacím či hypnóze. Všechny vyjmenované situace mají jedno společné: člověk nevnímá realitu buď vůbec, anebo jen v omezené míře. O to více vnímá fikci. Divák se při sledování fikčních příběhů ocitá v situaci, kdy s postavami prožívá strach, úzkost, úlevu, radost – jedním slovem: emoce. Předpokladem k tomu je identifikace s postavou, s pohledem tvůrce anebo s osobností herce. Tématem práce Sny v šeru kina je princip identifikace ve filmu a její zásadní vliv na diváka.
