Milan Znoj Libros

Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační, deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.

Machiavelli se vrací do soudobé politické teorie v dalším převleku. Kniha Machiavelli mezi republikanismem a demokracií je inspirována polemikou o povaze moderní liberální demokracie, která je v angloamerickém prostředí již delší dobu vedena pod hlavičkou republikanismu, ale v domácím prostředí je téměř neznámá. Republikanismus a demokracie v ní představují ideovou výzvu liberalismu a k překvapení mnohých je Machiavelli současným hrdinou této diskuse. Kniha tuto polemiku přibližuje ve třech krocích, nejprve pojednává o machiavelovskému republikanismu, poté o obraně lidu, kterou z něho lze vyčíst, a nakonec o republikanismu v mezinárodních vztazích.

Soubor statí, které tvoří ve svém celku vývoj filozofie od Descarta po Hegela. 2., opravené vydání.

Výběr z textu nejznámějších osobností, které se podílely na utváření českého liberálního politického myšlení.

Zdá se, že v současné době prožíváme krizi liberální demokracie. Symptomy jsou nepřehlédnutelné: pokles volební účasti, nebývalá schopnost oligarchií využívat fungování státu ve svůj prospěch, vlády tvrdošíjně prosazující neoliberální reformy i přes vytrvalý odpor občanů, odumírání sociálního státu a v neposlední řadě úspěch nového populismu pravice. V této knize se hledá protilék. Příčiny krize autoři nespatřují ve výzvách globálního kapitalismu, natož v pohnuté české historii. Zajímá je vnitřní napětí v liberální demokracii samotné, které spatřují v nedostatečné artikulaci vztahu mezi liberalismem a demokracií. Soudí, že dosavadní artikulace se vyčerpaly, a tak se hledají nové. Postliberální konstelaci považují právě za takový teoretický prostor, ve kterém lze nově tematizovat schopnosti demokracie jednat kolektivně, veřejně a politicky, schopnosti, které liberální teorie ve svých úvahách eliminují. Otázky s tím spojené se v knize zkoumají z hlediska čtyř směrů soudobé demokratické teorie: neorepublikanismu, deliberativní demokracie, postliberální demokracie a demokracie radikální. Odpovědi se pochopitelně liší, společná jim je ale snaha otevřít pro demokratické myšlení postliberální perspektivu.

Publikace amerického politologa Iana Shapiro je věnována analýze moderní politické moci. Autor nejprve popisuje osvícenský projekt politiky založené na vědě a tři politické tradice v tomto projektu zakotvené: utilitarismus, marxismus a tradici společenské smlouvy. Následující kapitoly se zybývají argumenty odpůrců osvícenského politického myšlení a možnostmi současné demokracie dále rozvíjet osvícenský projekt. Shapirova čtivá a přehledná kniha pak především hledá odpověď na otázku, proč a do jaké míry může stát donucovat občany k jednání, do něhož by se jinak nepustili. Překlad vychází v témže roce jako anglický originál.

Kniha rozebírá dva české spory o liberalismus, jejichž účastníky byli dva vůdčí čeští intelektuálové a politici T. G. Masaryk a Václav Havel. Ke sporům došlo v různých dobách od sebe na hony vzdálených, takže je otázkou, zda v jednání a myšlení jejich protagonistů lze vůbec najít nějaké kontinuity. Kniha je takovým konceptuálním testem českého demokratického mýtu, který obě tyto postavy „filozofů na trůně“ nahlíží v zákrytu. Čtenář se nejprve dozví, jak Masaryk reformuloval klíčové koncepty české politické emancipace, jak při tom zúčtoval s dobovým liberalismem a požadoval jeho sociální a demokratickou proměnu. Po pádu komunismu se zase tématem Havlova sporu stala omezenost transformačního neoliberalismu, který měl antidemokratické implikace. Ukazuje se nicméně, že se v těchto odlišných sporech dostávala ke slovu liberální tradice, která měla své evropské souřadnice a dávala demokratický smysl české politické emancipaci. Lze se nadít, že tato liberální tradice má svou relevanci i v současnosti, kdy se objevují nová nebezpečí pro demokracii, především vlna antiliberalismu, nacionalismu a konzervatismu, která se kolem zvedá.