Radek Mikuláš Orden de los libros

Atlas Zkamenělé stopy živočichů v Čechách a na Moravě je pro českého čtenáře první možností nahlédnout do zatím neviděného světa jedné z vědních disciplín s vlastní terminologií, logikou a estetickými hledisky. Tento obor se nazývá ichnologie a zabývá se mnohem širším spektrem objektů, než jsou zkamenělé šlépěje nebo řady šlépějí. Z nejvýznamnějších dalších „stop“ uvedeme doupata, běžně známá ze suchozemských prostředí jako obytné prostory savců. Doupata jako obydlí bezobratlých uvnitř mořského dna jsou však mnohem četnější a rozmanitější. Dále představíme širokou škálu tzv. potravních stop, z nichž uvedeme alespoň takzvané požerky na povrchu mořského dna, stopy po projídání hlubokých partií dna i složité konstrukce sloužící doslova k pěstování a sklizni potravy. Renomovaný ilustrátor pravěkého světa Jiří Svoboda v úzké spolupráci s autorem textu doprovodil knížku desítkou překvapujících pohledů do světa ichnologie. Podobného počinu se prozatím nikdo na světě neodvážil. Knížka může posloužit nejen jako atlas, ale také jako průvodce, protože většina nalezišť vybraných zkamenělých stop dosud existuje a údaje o přístupu k lokalitám jsou v knížce detailně zpracovány.

Druhé desetiletí jednadvacátého století, na které volně navázala neštěstí desetiletí následujícího, se při pohledu zpět nejspíš nestane idylickou momentkou v lidských dějinách, jako jsou například šedesátá léta 20. století. Radek Mikuláš se však ve svých „Vědeckých lekcích“pro Lidové noviny pokoušel a nadále pokouší běh doby komprimovat tak, aby z něho vystoupily předměty nadějí častěji než jinde všudypřítomné věštby katastrof.

Kniha představuje zatím nejobsáhlejší přírodovědnou monografii naší národní řeky a nechybí v ní ani kapitoly věnované dějinám. Vltava je lemovaná desítkami významných archeologických lokalit včetně sídel ze starší doby bronzové, keltských oppid až po raně středověká sídla, jako je Praha, Levý Hradec či Mělník. Rovněž přírodní charakteristiky jsou překvapivé, protože Vltava představuje souvislý profil lesními porosty od podhorských smrčin, přes bukové a dubové lesy až k nížinným luhům. Přesto řeka samotná na svém středním toku nemá přírodní charakter, neboť je zde postaveno několik velkých přehrad. Kniha popisuje řeku jako jeden organismus propojený mnoha geologickými i biologickými procesy a obklopený minulostí naší krajiny.

Při výletech do městské a příměstské krajiny už nevystačíme se zažitými hesly z turistických map a průvodců. Nastoupila nová divočina, která vzniká tam, kde se lidským aktivitám přestalo dařit, a šance se chopila vegetace. Často to jsou nepřehledné lesíky a křoviny nepůvodních, k nám přivandrovalých druhů, většinou porůstající popínavými liánami. Nebo také výsadby okrasných dřevin, které se pak mísí s tím, co nikdo nevysadil, nebo vegetace kolejišť. Psát průvodce novou divočinou, tedy místy, která se velmi rychle proměňují, je obtížný úkol. Geolog Radek Mikuláš a botanik Jan Šturma si vybrali, popsali a fotografovali několik desítek míst v Praze a v jejím okolí, nad kterými se zájemcům o přírodu tají dech, ať už zděšením a hrůzou, nebo obdivem.

Uprostřed hustě zalidněných středních Čech leží pohoří, které se podobá Šumavě. Posledních skoro sto let jej kromě vojáků a lesníků navštívilo jen pár lidí. Na jeho okrajích se zvedají tři bájné vrchy pokryté pravěkými pevnostmi a možná i svatyněmi - Plešivec s mnoha nálezy bronzových pokladů, Žďár nad ložisky železných rud a zlatonosný Třemšín. Kraj, který je pod vládou železa, zlata i bronzu, se lesní opuštěností podobá dávnému keltskému Boiohemu. Je to kraj uhlířů, pytláků a dalších lidí a bytostí lesa. Na jaře zde rozkvétají louky plné modrých kosatců, na podzim se skály pokryté buky a duby barví do žluta a suťová pole pokrývá rajská zahrada mechů a lišejníků. A přece je v těchto krásných skalnatinách a šedavých horizontech něco studeného a skoro nepřátelského - snad stíny bojovníků, dýmy milířů, strašidelné pověsti o lesních démonech či odlesk hornické a cvočkařské bídy. Tato kniha pojednává o významu Středních Brd z pohledu skal, stromů i samotného člověka, který v těchto místech nikdy nedokázal založit trvalé sídlo. Les zde dosud vládne a určuje hudbu pramenů i šum podzemních vod. Střední Brdy se opět otevírají lidem a je třeba toho využít, protože čas se nikdy nevrací a zde to platí dvojnásob.

Hledání odpovědí na nejrůznější „Nej…“ je ošidné. Téměř vždycky se najde nějaká okolnost, která jednoznačnou odpověď zpochybňuje. Je tomu tak i v případě odpovědi na otázku, jaké jsou nejstarší zkameněliny Čech a Moravy. Pátrání po nejstarších nepřeměněných (nemetamorfovaných) usazeninách u nás vede do západních a středních Čech, do oblasti tzv. barrandienu a ještě konkrétněji do území tzv. kralupsko-zbraslavské skupiny usazených a vulkanických hornin. Zkameněliny, které tu byly nalezeny, byly zatím vždy kontroverzní a nabízely více otázek než odpovědí. V posledních desetiletích však převládá názor, že nejstaršími pozůstatky dávných společenstev organismů u nás jsou tzv. stromatolity.

Tato kniha-průvodce, která vznikla ze spolupráce sochařky, geologa a historičky umění, nabízí jiný prostor pro vnímání současného umění a představuje umělecká díla, která zasněně čekají na jarní prudké deště či první sníh, než se rozpadnou a splynou znovu s lesem a se zemí... Některá jsou dochována už jen na fotografiích, jiná mají ambice působit jako krajinotvorné prvky v delší časové perspektivě. Jsou tu zastoupeny práce vycházející z hnutí land artu a umění pro veřejný prostor, jejich autoři – často usilující o ekologii výtvarného umění – vymezili čas jejich fyzické existence tím, že je spojili s konkrétním místem ve volné přírodě či venkovské krajině. Jsou volně přístupné, vystavené větrům, mrazu, vodě a času, někdy vytvořené z přírodního materiálu tak pomíjivého, jako je čerstvý sníh nebo listy spadané ze stromů, jindy z kamene, ale i z betonu. V průvodci jsou zachyceny i aktivity pečující o krajinu, některé naznačují i vnímavost k spirituální rovině přírody. Ve většině případů jde o uměleckou tvorbu, která usiluje o nějaký druh rozhovoru s místem, jeho historií či s přírodními kvalitami.

Radek Mikuláš seznamuje čtenáře s repertoárem neprávem opomíjeného Divadla Chobot postupně. Zatímco v Blijících liškách a jiných zvěrstvech (Dokořán 2010) představil své divadlo jako loutkové, zaměřené na náročného dětského diváka, ve své knize Rosomák strojvůdcem se absurdní humor s dětským světem míjí. Míří na otrlého plnoletého konzumenta, který už ví, že katastrofa a fraška jsou neoddělitelným rubem a lícem téže mince.

Zajíček Zlobílek, hluchý drak, natahovací Mařenka a jiné pohádkové příběhy je kolekcí původních pohádek z pera Terezy Boehmové. Knihu ilustroval Radek Mikuláš. Tři pohádky doplnili hosté (Barbora Osvaldová, Jan Jandourek, Patrik Banga). Kniha je rozdělena do tří částí Příběhy zajíčka Zlobílka: pohádky pro nejmenší děti s jednoduchým výchovným poselstvím. Pohádky pro větší děti (Hluchý drak, Natahovací Mařenka a další) a nakonec tři pohádky hostů. Koncept knihy vychází z toho, že na trhu chybí krátké a středně dlouhé pohádky, které by rodiče s chutí večer před spaním dětem četli, aniž by se zaplétali do dlouhých peripetií klasických českých pohádek. Navíc se autorka snaží, aby ženské hrdinky byly v pohádkách aktivní a neseděly v koutě s očekáváním, že někdo všechno udělá za ně.