Alberto Savinio Libros

"Fra questi racconti alcuni portano in scena poltrone, divani, armadi e altri mobili, in ispecie di personaggi sensibili, parlanti e operanti". Così scrive Savinio, ed è la più efficace presentazione di questo libro, frutto maturo della sua migliore vena narrativa, lussureggiare di immagini in acrobatico equilibrio tra realtà e allucinazione. Così, nella "Pianessa", la signorina Fufù, "vecchia zitella dal nomignolo a vapore e stantuffi", dopo essersi fatta sedurre dall'"occasione stupenda" di "un pianoforte a coda e lungo come una balena, basso sulle zampe tarchiate e tozze", ne avverte la virile presenza con profondo turbamento, salvo poi trovarsi di fronte a una clamorosa agnizione. In "Casa della stupidità" una statua di marmo che sostiene il balcone di un palazzo decide di "andarsene", ben contenta di provocare in tal modo il crollo dell'edificio, giacché tra quelle mura alligna la "stupidità a tutti i piani, in tutte le camere, nei corridoi, nei ripostigli, dalla cantina al solaio". In "Bago" Ismene trova comprensione e protezione nel vecchio armadio che l'ha vista nascere e con il quale ogni giorno si confida, "seduta accanto al battente socchiuso, come per ascoltare i battiti di quel cuore tenebroso ma profondamente buono"...

Das ganze Leben ist in den Geschichten dieses italienischen Prosaisten, aber hier regiert allein der Engel des Bizarren...

Savinio, ein eigensinniger Autor des 20. Jahrhunderts, gilt als einer der größten italienischen Schriftsteller. Er war vielseitig aktiv als Maler, Komponist und Reporter und ist besonders als Essayist bekannt. Sein privates Lexikon umfasst originelle Aufsätze, die überraschende Themenwechsel ermöglichen und den Leser in seine faszinierenden Gedankenwelten ziehen.

Ihr Name. Das irdische Paradies. Die Flügelin. Den Hügel Dummheit. Der Reisegefährte. Bago. Sesselmama. Die Möbel der Eltern. Der Sessel der Liebe. Das ganze Leben. hinunter. Seele. Eònio. Das Haus der

V roce 1919 rozepsal Savinio svou pozoruhodnou prózu Tragédie dětství, v níž se vrátil ke svým vzpomínkám na Řecko. Próza je jednak nesmírně působivou evokací řeckého prostoru s jeho mýtotvornou potencí, jednak proustovsko-freudovskou analýzou nejranějších dětských prožitků. V mnoha ohledech má tato próza styčné body s tehdy nastupujícím surrealismem (Breton zařadil Savinia do své Antologie černého humoru), pro Savinia je nicméně příznačné, že podvědomé obrazy jsou u něho podrobovány racionální kázni brilantního vypravěčského stylu (podobné sepětí podvědomých obsahů a přísně racionální formy nacházíme i v „metafyzické“ malbě Saviniova bratra Giorgia). K témuž materiálu se Savinio vrátil ještě jednou, v období své zralosti, a vytěžil ze svých vzpomínek na Řecko ještě prózu Dětství Nivasia Dolcemara (1941). Oba texty jsou dnes pokládány za Saviniova vrcholná díla. Přeložil, poznámkami doplnil a doslov napsal Jiří Pelán.