Krvavý básník Nero

Císař Nero vládl v letech 54–68 n. l. Jeho jméno je spojeno s představou zvráceného a ukrutného muže. Ovšem uplatnit tyto povahové vlastnosti v tak velké míře mu umožnily především dvorské poměry. Nero sám mohl zůstat jen chorobným ctižádostivcem a diletantem v umění, kdyby jeho velikášství nebylo živeno intrikami okolí. Jako sedmnáctiletý se dostává na trůn díky své ctižádostivé matce Agrippině, která ho oženila s dědičkou trůnu Octavií a odsunula Britannica, syna císaře Claudia. Nero vládne zpočátku rozumně. Zásluhu na tom mají jeho dva rádci — filosof Seneca a Afranius Burrus. Postupně Nero začíná toužit po uměleckém úspěchu a slávě, věnuje se jenom umění a zanedbává panovnické povinnosti. Oba rádcové na to upozorňují panovačnou Agrippinu. Ta začíná připomínat Britannicovy nároky na trůn. Žárlící Nero svého nevlastního bratra při hostině otráví. Tato první násilná smrt ho zbavuje všech zábran. Následují další vraždy — příbuzných i cizích osob. Odpor lidu roste, roku 68 se proti němu vzbouří praetoriáni, Nero prchne z Říma a spáchá sebevraždu. Román Dezsö Kosztolányiho není historickým románem v pravém smyslu slova. Je spíše románem psychologickým; autor se výrazně inspiroval učením Sigmunda Freuda a zobrazil vývoj svého „hrdiny“ od vnímavého citlivého mladíka až po krvelačnou stvůru, zbavenou lidské důstojnosti. Tento román vyvolal ve své době velkou pozornost, nadšeně jej chválil sám Thomas Mann.