Religiozita v dramatu českého národního obrození

Doba osvícenství, romantismu a národního obrození znamená odklon od tradičních náboženských hodnot, zejména těch, které byly spojeny s pobělohorským katolicismem a barokní kulturou. Tento vývoj je patrný v literatuře, filozofii i katolické teologii, přičemž české obrozenecké divadlo nejlépe ilustruje atmosféru doby. Repertoár divadelních her, jejich obsah a dialogy odrážejí skutečné nálady lépe než úřední prameny. Důležitou otázkou je, jak katolicismus ovlivnil vývoj národního obrození. Byl katolicismus po třicetileté válce inspirativní pro emancipaci českého národa, nebo už neměl co nabídnout? Někteří autoři, jako Karel Havlíček a T. G. Masaryk, považovali ortodoxní katolicismus za neslučitelný s českým patriotismem, což podpořili i Zdeněk Nejedlý a komunisté. Naopak Josef Pekař hájil barokní katolicismus jako klíčový prvek českého vlastenectví. Dilema českého národa není ojedinělé, podobné otázky řešili i francouzští historikové. V době baroka byla většina obyvatelstva katolická, což vysvětluje rozmach barokního umění. Husitské reminiscence vznikly v osvícenství a romantismu jako projev touhy po národní identitě. Tento proces vedl k dekatolizaci a dechristianizaci české společnosti, což vyvrcholilo po druhé světové válce. Katolické duchovenstvo se často spojovalo s osvícenstvím a husitskou tradicí, zatímco moravské duchovenstvo mělo jiný přístup. Tato práce se zaměřuje na ideový konflikt v českém obrozeneckém dramatu a jeho