Pavel Novotný Libros

Procedurou Pavel Novotný volně navazuje na "autobiografické" poemy Zápisky z garsonky a Dědek. Hrdina je dospělý a pracuje na své habilitační práci - existenciální děs se střídá s groteskou. Novotného práce se zvukem a rytmem slov opět okouzluje svou neokázalou přesností a vybroušeností.

Dědek Pavla Novotného přichází v těsném závěsu za jeho Zápisky z garsonky a stejně jako ony vybočuje z dosavadního autorova díla přiznanou autobiografičností, aniž by tím utrpěl Novotného nezaměnitelný styl, založený na rytmizované řeči a specifické směsi grotesky a děsu. Sled pečlivě vybraných, často bizarních vzpomínek z dětství a dospívání postupně modeluje titulní postavu dědka, ale i vyprávějící autorovo alter-ego a další jeho protihráče velmi plasticky a nesentimentálně. V Dědkovi i v Zápiscích z garsonky se objevuje podobný okruh postav, ale nasvícen je jinak – sledujeme dva naprosto odlišné příběhy: zatímco Zápisky z garsonky jsou křehkým svědectvím o symbióze a jejím postupném rozpouštění, Dědek je příběhem kamene a vody, tvrdé síly, která v konečném součtu nemá šanci proti tekuté, uhýbavé, vytrvalé měkkosti; nade vší pochybnost jí však dává tvar...

Poetický cyklus Zápisky z garsonky je neskrývaně autobiografický – garsonka, kterou obývá malý chlapec spolu se svou invalidní matkou, je plná knih, gramodesek a matčiných svobodomyslných přátel. Protipól bezpečného, avšak křehkého světa panelákového bytu na libereckém kopci představuje mocný, chladný řád v domě prarodičů pod kopcem. Jednoznačný a neproblematický vesmír dítěte se postupem času smršťuje; přichází nevyhnutelný zápas o identitu a životní prostor – zprvu v náznacích, později se vší naléhavostí. Hledání rovnováhy mezi volností a disciplínou, mezi „nahoře" a „dole", mezi vášní a nadhledem a v neposlední řadě i mezi tragédií a groteskou můžeme sledovat jak v jednotlivých drobných příbězích, tak v rovině jazykové. Právě promyšlená práce s jazykem a palčivě prožitými motivy skladbu propojují v hluboký a přitom čtivý celek.

Mauzoleum patří k ústředním a ojedinělým dílům německé poezie. Třicet sedm Enzensbergerových balad pojednává o rozporuplnosti pokroku, o procesu trvajícím celá staletí, jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás dopadají dodnes. Text radikálně ruší tradiční představu o poezii jako tvorbě „krásného zdání“ a simuluje vědecký jazyk i myšlení, aniž se však zříká umělecké volnosti přetvářet fakta do „otevřeného“ celku, který obsahuje i mnoho nedořečeného, nedefinovatelného, ba tajemného. Přestože pokrok je kolektivním mýtem, personifikoval se v dlouhé řadě historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků. Hrdinové balad jsou proto myslitelé, dobrodruzi, biologové (Darwin), vynálezci (Gutenberg), přírodovědci (Humboldt), lékaři (Guillotin), revolucionáři (Che Gue­va­­ra), politici (Machiavelli), umělci (Chopin) a další význačné postavy našich dějin. V knize jsou představeny ve fragmentárních zkratkách, které ukazují nejen jejich osudy (většinou ne právě šťastné), ale také jejich místo a význam pro vývoj naší civilizace.

Knihou Babička vstupuje básník Pavel Novotný do oblasti prózy. Titulní protagonistka knihy je impozantní a groteskní zároveň, vystupuje jako energická ochranitelka i tyranka, a přitom skrývá řadu tajemství. Babiččin život je nazírán zprvu dětskýma, postupně stále dospělejšíma očima jejího vnuka. Název knihy vybízí ke konfrontaci s klasickým dílem české literatury devatenáctého století - nejde jen o změnu kulis, ale také charakterů, systému hodnot, a v neposlední řadě o literární stavbu. Podobně jako v díle Boženy Němcové je postava babičky pevnou harmonizační instancí, ovšem tato stabilita se nakonec ukáže být pouhou iluzí. Miniromán Babička volně navazuje na autorovy básnické cykly Zápisky z garsonky, Dědek a Procedura.

Abecedně řazená publikace mapuje století, které se neslo ve jménu rozvoje techniky a tím pádem i sportu.

Abecedně řazená publikace mapuje století, které se neslo ve jménu rozvoje techniky a tím pádem i sportu.