Viktorie Hanišová se centra en su obra en complejas dinámicas familiares, particularmente en las problemáticas relaciones madre-hija. Sus novelas, a menudo conectadas de forma laxa, profundizan en traumas profundos, prejuicios y estereotipos que dan forma a los vínculos interpersonales. Hanišová posee una aguda perspicacia en la psicología de los personajes, retratando con sensibilidad las vidas interiores de individuos que lidian con circunstancias difíciles. Su estilo de escritura es directo y analítico, centrándose en desvelar motivaciones ocultas y sus consecuencias.
Set against the backdrop of the late 20th century, the narrative explores a family's intricate dynamics filled with secrets and emotional turmoil. Hu seyin's dreams of returning to Istanbul are shattered when he unexpectedly passes away, prompting his children to confront their conflicting feelings as they gather around him. The story delves into themes of love, loss, and the complexities of familial relationships as they navigate their grief and the legacy left behind.
Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi.
Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin…
Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Každý osud i přístup se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“
Sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat polední hodinu, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? V sedmdesátých letech minulého století, kdy po pozemkových úpravách zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec?
Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.
Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Podivínská a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek a setkávání s jinými dětmi ho vodí do komunitního náboženského centra. Otec má náročnou práci a občas o ní Teovi vypráví. Každé nedělní odpoledne se ale děje divná věc — otec někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit a s nástupem do školy a novým kamarádem se v Teově neveselé rutině objevují první trhliny. A s tím se mění i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím je Teo starší, tím odtažitější je jeho vztah k rodičům. Ale ani jeho samostatný život není nakonec spokojený — je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit.
Sbírka povídek s tématem sebevraždy.
Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…
Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.
Julies Zukunft sah vielversprechend aus. Karriere, Freunde, Weltreisen, urbaner Lebensstil. Aber die biologische Uhr tickt und ihr Kinderwunsch bleibt unerfüllt. Nicht ganz legal adoptiert sie ein unerwünschtes Roma-Kind, Anežka-Agnes, dessen Herkunft sie verschweigt. Gefangen in einem stereotypen Käfig vorgegebener Lebensformen, vergiftet das Netz aus Lügen die Beziehung von Mutter und Tochter. Als Agnes das Geheimnis entdeckt, eskaliert die Situation und das Drama nimmt seinen tragischen Lauf… Gnadenlos und unter die Haut gehend leuchtet Viktorie Hanišová die neuralgischen Punkte der Gesellschaft aus.
Autoři pomocí precizní definice „tekutého zla“ diagnostikují aktuální geopolitickou situaci v Evropě, charakterizovanou vratkostí, nejistotou a politickým populismem. Kniha popisuje fenomén zla, které je všudypřítomné a nesmrtelné, avšak v současné podobě se liší od minulosti. „Tekuté zlo“ je obtížně uchopitelné a neustále proměnlivé, což ho činí zrádnějším a nebezpečnějším než „pevné zlo“ minulosti, které bylo koncentrované a snadno detekovatelné. Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a ústupu. Toto zlo se dokáže převlékat a vystupovat jako přítel, například v podobě populistických politiků slibujících rychlá řešení nebo sledovacích zařízení, která si lidé dobrovolně implementují. Autoři analyzují problémy současné Evropy, zejména v zemích bývalého Východního bloku, a poukazují na politickou nestabilitu a rostoucí sociální rozdíly. Zkoumají také, proč se nenaplnila Fukuyamova vize o „konci dějin“ a konečném vítězství demokracie, místo toho dochází k prohlubujícímu se rozkolu mezi Západem a Východem a vzrůstajícímu populismu. Text se odkazuje na ekonomické teorie, filozofické směry a významná díla z literatury, hudby a kinematografie.
