Dagmar Urbánková Libros

Legendy, pověsti a pověry z Bretaně. Bretaň, divoký skalnatý, větrem a vodou zkoušený poloostrov, který vybíhá na západě Francie do Atlantického oceánu, je tajuplná země, jejíž nejstarší obyvatelé dodnes používají jazyk svých předků, keltskou bretonštinu. Možná právě keltský původ zdejších lidí, spolu s živly, které neustále na tuto malou a malebnou zemi útočí, působily na mnohdy poněkud ponurou fantazii Bretonců natolik, že nenajdete jedinou usedlost, lesík, zátoku nebo skálu, ke které by se nevázala nějaká legenda nebo pověst. Výběr z příběhů, jejichž kořeny často sahají do dob před příchodem křesťanství, přibližuje českým čtenářům kouzlo této západní výspy Evropy a způsob myšlení jejích obyvatel.... celý text

Knížka-hračka ilustrátorky, spisovatelky a scénografky Dagmar Urbánkové je založena na vděčném principu rozřezaných stránek, který umožňuje skládat a kombinovat figury neodmyslitelně patřící k maškarním průvodům a karnevalům. Děti v ní najdou převleky ze starých časů, nedávno minulých i ty ze žhavé současnosti. Kniha je také vzorníkem výtvarných prostředků (kresba, malba, výšivka, koláž), katalogem písmových typů z předpočítačové doby (dřevěné grotesky, zdobné toskánky, těžkopádné egyptienky) i vděčnou slovní hrou. A nakonec — vytvořte si vlastní maškaru i verš!

Autorská knížka vypráví příběhy beze slov: obrázky čtenáře přenášejí do domovů po celém světě, podněcují fantazii a nechávají snít nejen menší děti, ale i dospělé.

Chlebové Lhotě zrovna nasněžilo... A jak to vypadá v takové pěkně vykynuté vísce? O tom se můžete přesvědčit v kronice Chlebové Lhoty, kterou sepisuje místní kronikář Jan - hlavní vypravěč a střadatel příběhů z této nevšední vesničky. A jak se to stane, že se někdo přistěhuje do Chlebové Lhoty? To je snadné: "Do Chlebové Lhoty nevedou cesty. Lidi sem přináší vítr, voda nebo vykynou přímo tady." - Račte vstoupit! Krajina Chlebové Lhoty je skutečně celá "postavena" z chleba. V pokojíčcích se děti mohou těšit úžasnými scénografickými detaily, hledat všechny drobnosti a překvapení, která autorka do interiérů ukryla, ale zároveň se nenásilně naučit, že člověk potřebuje k životu toho druhého. Nová autorská kniha výtvarnice Dagmar Urbánkové (pro děti vydala knihy Byl jeden dům, Adam a koleno) je nevšední a přitom naprosto srozumitelná knížka, v níž se prolíná inscenovaná fotografie, komiks a vyprávění.

Emanuel Fajahyla je trochu osamělý spisovatel, má rád svou maminku a občas si představuje, jaké by to bylo, kdyby s ním bydlela jeho vyvolená. Ale ouha, místo dívky jeho snů se u něj zabydlel medvěd. Eman s ním zažívá různé legrační historky a medvěd Emanův život doslova převrátí naruby. Dá se vlastně staromládenecký život převrátit naruby? Scénografka, malířka, ilustrátorka a autorka mnoha knih pro děti v lecčems navazuje na absurdní, nonsensový humor, který se po celé 20. století dá vystopovat od Marcela Aymého přes Williama Saroyana po Ivana Vyskočila, k němuž se, jako ke svému učiteli, vždy ráda hlásí. Její způsob vyprávění i jazyk nemají daleko k divadlu, její příběhy jsou vždy potěšující, neambiciózní, a přesto v naší mysli dlouho rezonují.

Spisovatelka, výtvarná umělkyně, ilustrátorka a scénografka Dagmar Urbánková napsala jímavý roční deník s názvem Šustit taškama v roce 2018 a doplnila jej o několik postřehů v roce 2022. Její pozorování, reflexe a nadhled s ostny trpkého sledování světa se může jevit jen jako sumář letmých zážitků a reflexí, ale není – je to drobný literární kontinent, v němž se skrze vyostřené postřehy dobírá hluboké reflexe uplynulých dní i let.

Básnická sbírka. Dagmar Urbánková (*1972) je výtvarnice, básnířka a prozaička. Je autorkou knih pro děti Byl jeden dům (2004), Adam a koleno (2007), Chlebová Lhota (2010), Cirkus ulice (2012), vydaných v nakladatelství Baobab, povídkové knihy Fjertoch si vyšiju (Eman 2007) a básnické sbírky Ta hlava větru vypadá jako pes (Host 2008).

„Lezu do staré koupelny v rozpadlém chlévě. Jsou tu bakelitové vypínače; točím jimi vždy o sto osumdesát stupňů na jeden zátah. Když se to nepovede, musím znovu. Popraskané modré zdi, vlhko, netýkavky, divoké víno. Hlína rozhrabaná od kur; nic tu neroste. Všechno je temné a vlhké – bojím se jak blázen. Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci.“ Minimalistickým pásmem vzpomínkových záznamů, bodově nasvěcujících vzdálená místa paměti, Dagmar Urbánková evokuje původní bezprostřednost dětského vnímání světa jako nejbližšího domova, kde se na každém kroku nabízejí dosud nepoznané dojmy a vzrušující tajemství.

Pražská výtvarnice a „pokušitelka psaní“ Dagmar Urbánková (nar. 1972) ve své nové sbírce básní a krátkých próz opět využívá všech zbraní své poetiky vycházející z autorčiny mimořádné schopnosti pozorovat, ale i vciťovat se a rozumět. Všední hrdiny nenechává postávat za dveřmi svého světa, ale s důvěrou je zve k sobě a sama se nechává překvapovat tím, co se stane, když jemnými tahy načrtne střípek z jejich osudu. Někdy je výsledek takové literární drobnokresby laskavý až dojemný, jindy trochu ironický, ale nikdy karikující. Autorka věnuje pozornost též svému rodnému kraji, ale její pohled není folkloristicky pietní. S cestami mezi metropolí a rodným Valašskem souvisí také pozoruhodný oddíl knihy „Vlaky českých drah“. Neboť k čemu je poezie, která nezná svoje „domů“?

Netuctový příběh Dagmar Urbánkové je z těch, které nejdou z hlavy. Vypraví o Adamovi a rozbitém koleně. A proč by se děj nemohl odehrávat přímo pod roztrženou nohavicí? Malý svět za trhlinou kalhot sestavila autorka z miniaturních věciček: kousků pomerančové kůry, klacíků, větví, listů a samozřejmě maličkých loutek. Její scénografie nepůsobí nijak teatrálně, jsou neokázalé a vtipné a doplněné stručným, avšak dětí znalým textem.