Alice Koubová Libros

Kniha filosofky Alice Koubové a literární dokumentaristky Barbory Baronové se zaměřuje na společenskou odolnost prostřednictvím rozhovorů s osobnostmi české společnosti. Úvod Koubové objasňuje kontext resilience, její teoretické pozadí a motivaci pro výběr respondentů. Autorky vedou čtrnáct rozhovorů s patnácti osobnostmi, které se dotýkají témat krize, sociálních změn, systémových opor, strategií zvládání nečekaných událostí, sociálních vazeb, hodnot a kultury, přičemž zohledňují oblast psychologie, ekonomie, práva, vzdělávání, obrany, médií, péče, ekologie, sociální práce, vztahu k menšinám, dezinformací, kultury, genderových témat a nenávistných projevů. Odpovědi respondentů vycházejí z jejich osobní praxe a problémů, jimž čelí, a odhalují klíčové aspekty odolnosti. V kontextu polykrizí současného světa se ukazuje významnost tématu odolnosti v české společnosti. Závěrečná kapitola analyzuje rozhovory a poukazuje na to, že schopnost překonávat nepříznivé situace závisí na mentálním nastavení, zvykových postojích a kultuře vzájemných vztahů. Publikace vznikla ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR.

Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou? Filosofka Alice Koubová na tyto otázky odpovídá prostřednictvím různých filosofických přístupů – fenomenologie expresivity, filosofie hry, poststrukturalismu, estetiky performativity, performativní filosofie –, které nabízejí pokaždé jiný důvod, proč bychom měli divadlo a performanci chápat jako klíčový fenomén umožňující „myslet člověka a svět“. Tyto přístupy ukazují člověka jako bytost, která si uvědomuje svou viditelnost pro druhé (diváky), která je schopna hry a tvořivého odstupu od sebe, vytváří svou identitu skrze citace a napodobování, tvoří smysl v rámci tělesné interakce s druhými a přitom dbá na autorství své vlastní existence. Performativní filosofie však není charakteristická pouze zaměřením na určitá témata, ale i specifickým stylem myšlení. Autorka tento styl nazývá myšlením z druhého místa a detailně popisuje jeho význam jak pro filosofii, tak pro umění a umělecký výzkum.

Kniha je věnována vlivu principu identity na moderní myšlení, který se projevuje v chronicky selhávajících pokusech konstruovat vnitřně nerozporný pojem osobní identity lidské bytosti. Po systematické analýze některých koncepcí (Descartes, Ferret, Changeux, Heidegger, Ricoeur) dospívá výklad k objevení jejich charakteristických mezí a k možnostem rozvinout myšlení mimo princip identity. Na základě konkrétních analýz literárních děl, psychosociálních studií a rozboru fenoménu bezmoci moci-být se postupně rozvíjí myšlení tzv. alternace figur a záležitostí, ontologie sil, ve které interpretace pojmů identity, myšlení, skutečnosti, lidského a ne-lidského jsoucna a vztahy mezi těmito pojmy procházejí výraznou proměnou.

První česká akademická publikace takového rozsahu na téma performance a performativita přináší 24 příspěvků českých a slovenských autorů z různých oborů. Co znamená performance a performativita pro lingvistiku, sociologii, divadlo, zvuk nebo výtvarné umění? Jak se na ně dívá filozofie, etnologie, politologie, teorie práva, poezie, queer teorie či feminismus? Kniha odhaluje způsoby, jakými jsou performativita a performance používány v konkrétních kontextech, mapuje jejich terén a poskytuje pohledy odborníků z praxe, kteří v knize reflektují své zkušenosti a výzkum.

Kniha zkoumá, jak se psychologická koncepce vývoje subjektivity a emočního zrání britského psychoanalytika Donalda Winnicotta projevuje v politických teoriích. Roste přesvědčení, že politické teorie nelze oddělit od psychologických a psychoanalytických. V rámci winnicottovských studií se objevují dva přístupy: první využívá Winnicotta jako inspiraci pro řešení otázek v konkrétních politických či sociálních kontextech, zatímco druhý se snaží rozvinout důsledky Winnicottovy koncepce pro socialitu a politickou teorii. Kniha se věnuje oběma strategiím. V první části se myšlenky Winnicotta postupně rozvíjejí až k reflexím týkajícím se sociálně-politických fenoménů, jako jsou demokracie, politický prostor a život v institucích, přičemž odkazuje na práce autorů jako M. H. Bowker, A. Buzbyová a další. Další kapitola analyzuje, jak Axel Honneth využívá Winnicottovu psychologii ve své teorii uznání. Poslední kapitola se zaměřuje na přístup Marthy Nussbaumové, která považuje Winnicotta za klíčového autora pro formulaci politické psychologie odpovídající liberálnímu politickému režimu.