Eva Šulcová Libros

Po šest století provází zázračná soška slavného Pražského Jezulátka další a další generace Pražanů i poutníků z celého světa, kteří se přicházejí malému Ježíškovi do Prahy poklonit.

Opožděné vydání druhé sbírky současné kolínské autorky starší generace (*1944) obsahuje verše, napsané již v letech 1983-1990. V autorčině sbírce převládají především lyrické reflexe, které prostřednictvím dojmů a prožitků zobrazují její vnitřní svět. Na miniaturní ploše se letmo dotýká svých subjektivních pocitů lásky, štěstí a radosti, jež dokáže propojit i s okouzlením přírodou. Potřebu citového vztahu si připomíná například při vnímání jarního větru, padajícího sněhu či při pozorování předčasně rozkvetlých šípkových růží. Ke konci opusu pak náhle autorčin verš zesmutní i zvážní, propadá se do poloh lidské bolesti či hořkosti a touto změnou poloh zároveň básnířka signalizuje i symbol protikladů, obsažený v samotném titulu

Podobně jako v celé tvorbě Evy Šulcové, i zde jsou páteří celé sbírky lyrické verše, které zobrazují její nálady, prožitky a postřehy. Do autorčiných lehce tónovaných vjemů však stále častěji pronikají motivy samoty a zapomnění, obavy z toho, že do konce života "času je tak málo" a snad právě proto nalezneme v těchto básních i křesťanské rozjímání i rostoucí a posilující vztah k Bohu. Jednotlivá čísla jsou pak komponována v jakémsi něžném, až melancholickém smutku, který zdůrazňuje, jak nedokonalá a nedostatečná může být lidská existence, neboť ve vztahu k okolnímu světu i ke všehomíru může opravdu působit jako nepatrné a znedbatelné "tančící zrnko prachu." Třetí básnická sbírka současné kolínské autorky starší generace (*1944) obsahuje verše, které vznikaly v letech 2007-2014.

Druhé vydání básnické prvotiny kolínské básnířky Evy Šulcové (1. vydání 1987), nově doplněno kresbami tužkou od autorčiny sestry Libuše Drahovzalové.

Pokora, snaha pochopit cestu, v níž není místo pro hněv či zlobu, ale spíše pro intenzivní prožitek pozdní lásky. Protože "v srdci se pořád něco děje". Intimní pocit je však náhle vystřídán bolestí a smutkem, padající tmou i hořkosladkým návratem do krajiny rodné Vysočiny. "Myšlenky jsou jako noc temné" a jejich náladu podtrhuje i uzavřená brána zpustlé zahrady, v níž pobýval básník Reynek. Vyvolenými tvůrci jsou pro autorku i Skácel s Holanem, po nich však následuje už jen nesnadné přistoupení k víře, chvíle, kdy "plevy pýchy" spolu se sebestředností opouštějí lidskou duši a nastupují "trvalé okamžiky" radosti, které přináší "slast z doteků Boží přítomnosti".