Picassovy paradoxy

Mojmír Grygar v esejistické studii o Picassově díle polemizuje s autory, kteří přeceňují proměny jeho životopisu na úkor analýzy jeho umělecké tvorby. Autor se zaměřuje na strukturní a stylové zvláštnosti různých fází Picassova díla a odhaluje jeho vývojové proměny. Picassovy paradoxy spočívají v přítomnosti protikladných sil, které ztěžují jednoduchou charakteristiku jeho práce. Během téměř osmdesáti let Picasso střídal emocionální a racionální přístupy, intimní a monumentální témata, a jeho styl se vyznačuje jak stylizací, tak destruktivními proměnami. Jeho tvorba se neomezovala na jeden styl, tematiku nebo žánr, a jeho tvůrčí proces byl spíše založen na rozporu než na postupném rozvoji. Grygar kritizuje popisný biografismus, ale zároveň doplňuje osobní a společenské okolnosti malířova života o cenné sociologické a psychologické postřehy. Nové poznatky přináší také pasáže o mezinárodním kontextu Picassova díla, zejména jeho vlivu na ruskou avantgardu. Grygar odmítá interpretaci Picassovy kariéry podle biologického principu růstu a pádu, což dokládá pozitivním hodnocením závěrečné fáze jeho tvorby, kterou dříve odmítali i jeho nejvěrnější stoupenci.