Rétorika v evropské kultuře i ve světě

Kniha zkoumá postavení rétoriky v evropské kultuře a vzdělanosti od starověku po současnost. Analyzuje pokles jejího významu během racionalismu a osvícenství a objasňuje příčiny, proč byla rétorika redukována na soustavu triků s negativními konotacemi. Vysvětluje, jak si rétorika ve 20. století obnovila prestiž, když byla chápána jako vědecká disciplína napříč humanitními obory, včetně filozofie, logiky a lingvistiky. Rétorika se tak stává nástrojem pro poznávání a kultivaci řečového projevu, zahrnující jak produkci, tak recepci a interpretaci. Kapitoly 1–9 sledují vývoj rétoriky od jejích počátků v antice, přes středověk a humanismus, až po baroko a moderní éru, přičemž zohledňují geografické aspekty a historii v různých zemích, včetně Francie, Itálie, Německa, a také v USA od 19. století. Desátá kapitola se zaměřuje na to, zda se systémy rétorických poznatků vyvíjely i mimo středomořskou antiku. Na příkladech z Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska ukazuje, jak každé jazykové společenství formuje svou vlastní teorii a praxi přesvědčivého projevu, často se zaměřením na analýzu písemných památek, které obsahují specifické kulturní prostředky a prvky řecké a římské rétoriky.