Bylo nás pět

Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství je unikátní v kontextu světové literatury, neboť vrcholné dílo psal v tragické době, kdy mu bylo znemožněno publikovat a v roce 1944 už věděl o blížícím se transportu do pekla. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kde je všechno nové a podivuhodné, a kde se znovu setkává se svou matkou, kterou ztratil už v sedmi letech. Jako zkušený autor a pozorovatel se vyhnul sentimentální idyle, a malý hrdina popisuje své příběhy jazykem školy a dospělých, což vytváří kontrast mezi staromódní, umravňující řečí a vážnou dětskou naivitou. Autor, zlý satirik, se ve svém rodišti nemohl deset let objevit, ale střední třídě malých ctností se neposmívá, jeho humor je laskavý. Svět konvencí už dávno zhroutil. Například Bejval Antonín tichým hlasem prohlašuje, že vynalezl vosí hnízdo a plánuje chovat vosy, protože snášejí med. Jeho naivní přesvědčení, že si vosy ochočí a budou mu poslouchat, přináší do příběhu komickou absurditu a ukazuje, jak dětská fantazie může být neomezená.