Čtvrtý svazek Borgesových spisů zahrnuje dvě sbírky raných esejů z třicátých let 20. století. Texty knihy Evaristo Carriego jsou věnovány ryze argentinským tématům, zejména starému Buenos Aires a jeho předměstí s poetikou tanga, soubojů na nože a jezdců, kteří mizí v pampě. Sbírka Diskuse pak přináší další základní témata Borgesova díla, mezi něž patří úvahy o čase a nekonečnu, ale především o knihách a literatuře.
Povídky Spisů I pocházejí z autorových prvních povídkových sbírek (Fikce, 1944; Alef, 1949) a patří k jeho nejznámějším dílům. Mistrovské texty jako Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují, Babylonská knihovna či Alef zásadně ovlivnily několik generací čtenářů a spisovatelů a učinily z Borgese klasika fantastické prózy. Významnou polohu jeho tvorby představují povídky z argentinského prostředí. Pro českého čtenáře má pak specifické kouzlo povídka Tajný zázrak, kterou Borges umístil do Prahy.
Výbor z povídek argentinského autora představuje čtenáři prakticky celou autorovu povídkovou tvorbu. Pro autora je typické umění mystifikace, prolínání snu a skutečnosti, které v rámci literární fikce vytváří podobenství lidského údělu a věčné proměny postavení čověka ve světě náhod. Ve svých povídkách autor důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejích metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka.
V Borgesových fantastických povídkách dochází k popírání skutečnosti, respektive k nahrazení skutečnosti jinou. Soubor povídek největšího žijícího spisovatele Latinské Ameriky, rozdělený do oddílů Zahrada, v které se cestičky rozvětvují (1941), Artefakty (1944), Alef (1949) a zahrnující povídky fantastické, detektivní či přesněji kriminalisticko-fantastické povídky zasazené do argentinského prostředí městského i venkovského. Příběhy, v nichž autor suverénně rozehrává složitá témata tajnosti, hrůzy a chaosu, infikující duševní život dnešního člověka.
Výbor poezie Antonia Machada, jednoho z největších španělských básníků 20. století. Jeho poezie není jen poutavou evokací jeho dvou domovů, smavé Andalusie jeho mládí a drsné Kastilie jeho mužného věku a jeho životní lásky. Není to jen strhující obraz básníkova osobního údělu, ale také dramatická vize osudů celého Španělska v předvečer občanské války, k jejímž obětem patřil nakonec i sám básník.
Don Segundo Sombra es una novela rural argentina de Ricardo Guiraldes terminada de escribir en el ano de 1926, que a diferencia del poema "Martin Fierro" de Jose Hernandez no reivindica socialmente al gaucho, sino que lo evoca como personaje legendario ("sombra"), en un tono elegiaco. El titulo del libro, escrito por un estanciero (Ricardo Guiraldes) es sintomatico, si no fuera por el tratamiento respetuoso de Don (derivado del latin Dominus = dueno, senor). En efecto "Segundo Sombra" parece sugerir a un subalterno, si bien la prelacion respetuosa con el tratamiento de Don contrapesa (quizas sin que Guiraldes fuera consciente de ello) la subalternidad, senala a un gaucho que por mantener su axiologia, sus principios, resulta superior a la axiologia burguesa. Ricardo Guiraldes aprende en una especie de viaje iniciatico lo que es el valor, el honor, la lealtad (que desde otra perspectiva puede mal interpretarse como subalternidad), el respeto al projimo (todo esto, amenizado en el libro con descripciones). La novela fue publicada en 1926, esta escrita narrativamente en primera persona."
Varelův román Temná řeka je typickou ukázkou latinoamerické prózy zaobírající se sociální tématikou, napsán byl v roce 1943, v roce 1946 byl vydán a dočkal se v krátké době překladu do patnácti jazyků a také zfilmování. Zajímavá a daném teritoriu neobvyklá je ale celková kompozice, tvořená v podstatě třemi liniemi. Hlavní dějová a současně ideová linie románu popisuje život sběračů listů yerby (známý čaj maté) v pralesech na horním toku řeky Paraná se vším tím krutým prostředím, ve kterém lidská, morální a citová degradace člověka nezná mezí. Další linii tvoří paralelně vložené kapitoly nazvané střídavě V pasti a Dobývání (zřejmě inspirováno Steinbeckovými Hrozny hněvu), které jednak ukazují historické kořeny bezohledného vykořisťování jak lidí, tak i přírody nebo signalizují jako trvalý spodní proud rozvíjející se drama vlastního příběhu. Současně vytvářejí kontrast mezi krutou realitou děje a lyrickou básnivostí popisů přírody. Tento protiklad je zřejmě také zdrojem umělecké působivosti knihy. Nepochybně k úspěchu knihy přispěla i skutečnost, že Varela celou oblast Horní Paraná sám křížem krážem procestoval a seznámil se tak jak s přírodou, krásnou ale současně krutou, tak i se všemi možnými lidskými i společenskými typy a jejich způsobem života a proto dovedl jak prostředí tak jednotlivé postavy ve své knize tak výstižně vylíčit.
