Václav Bělohradský Libros

Rozhovory a eseje z první poloviny devadesátých let rozšířené o knižně nevydané dialogy a úvahy z let 1998-2012. Václav Bělohradský se snaží pěstovat filosofii jako literární žánr, který se nerozvíjí za univerzitními zdmi, ale naopak zdi bourá, především zdi oddělující od sebe vznešené a obyčejné, elitní a masové. Jeho úvahy navazují na slavnou Wittgensteinovu definici filosofie jako "snahy ukázat mouše, která uvízla v láhvi, cestu ven". Ty láhve vyrábí a lidi do nich lákají různá bratrstva autorizovaných interpretů světa, přikazujících nám, jak máme o světě mluvit a jak v něm jednat. Není dnešní ekologická krize důsledkem takového uvíznutí Západu v láhvi vědecké a ekonomické racionality? Ale naštěstí k Západu patří také anarchistická vzpurnost proti předepsané mluvě, jazykoví vagabundi, díky kterým nakonec z láhví unikáme, i když to unikání nikdy nekončí. Výrazem intermundia, latinští básníci označovali prázdné prostory mezi světy, v nichž studeně fouká a přežijí v nich jen bozi. Ze všech historických světů dnes zbyly jen prostory mezi světy, musíme se naučit v nich žít, i když tam studeně fouká a nejsme bozi. O nutnosti učit se žít v těch mezisvětech jsou rozhovory sebrané autorem v této knize.

Eseje z pozdější doby Třetí vydání úspěšné knihy esejů filosofa Václava Bělohradského – s novou autorovou předmluvou. Většina esejů uveřejněných v této knize vyšla ve zkrácené verzi v desetiletí 1997–2007 v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Rozhovor s Jiřím Rulfem vyšel v týdeníku Reflex, rozhovor s Barborou Osvaldovou v časopise Xantypa, esej Pohlaví rozumu ve sborníku Nové čtení světa I., který vydala Marie Chřibková. Úvahy tu vycházejí v přepracované a úplnější formě než v Salonu, kde bylo nutné z technických důvodů je zkracovat či různě upravovat. Některé eseje v té formě, v níž jsou tu publikovány, nevyšly.

Kniha se skládá z jedenácti esejů, které vznikly mezi lety 1977-1989. Myšlenkový vývoj těchto textů charakterizuje V. Bělohradský takto: „V prvních textech jsem ještě v zajetí představy, že filozof musí hledat nějakou autentickou verzi světa a pečovat o její čistotu. V posledních pak jsem dospěl k přesvědčení, že filozof má dělat něco zcela jiného: systematicky kritizovat nárok různých verzí světa na to být verzí světa autentickou.

Kniha se skládá z úvodu, dvou esejí a sedmi rozhovorů. Úvodní text představuje dva imperativy a tři postuláty shrnující „postmoderní obrat“. První imperativ vyzývá k opření se pouze o smrtelné, druhý zdůrazňuje, že smysl není v našich výrocích, ale v jejich použití lidmi, kteří nám naslouchají. První postulát říká, že každý popis světa je hodnocením, druhý, že skutečnost je vždy něco, co nás spojuje nebo rozděluje, a třetí, že moc je vědění a každý pojem je mocenskou koalicí. V eseji Říkejme si Čerwuiši Bělohradský zkoumá roli intelektuála v demokracii, relativizaci univerzální hegemonie a hranice různých „verzí světa“. Jádro knihy tvoří filozofické dialogy s různými osobnostmi, kde se diskutuje o současné filosofii, médiích, vzdělání, žurnalistice, nacionalismu, pravdě, svobodě a vztahu k Západu. Závěrečný esej se zaměřuje na kulturní a společenský stav v 60. letech a události roku 1968. klíčová slova: postmoderna, demokracie

Latinské slovo interregnum označuje čas přechodu, kdy nám minulost už a budoucnost ještě nepatří. Současné interregnum ohlašuje všudypřítomné slovo antropocén. Vynořilo se v roce 2000 k označení epochy, kdy je lidstvo rozhodujícím geologickým činitelem na planetě Zemi a kdy svou činností může svůj jediný domov v kosmu zničit. Komunikační technologie přeměnily veřejné prostory v globální digitální mělčiny, kde se místo názorových většin formují většiny divoce lajkující a hejtující. Společnost se polarizuje, šíří se apokalyptické nálady a strach ze spiknutí mocných. Do našich životních světů vtrhly hyperobjekty jako globální oteplování. Vše ovlivňují, všude škodí a všichni jsme současně poškození i viníci. Velebné velecelky jako národy nebo impéria se potrhaly, v mezerách mezi nimi se začíná formovat aktivistická demokracie kritických množství efektivně komunikujících, ale nezávislých jednotlivců – pléthokracie. V ní už nebojuje jeden „velký subjekt osvobození“ (demos) proti jednomu „velkému subjektu útlaku“ (kapitálu), spíše jsou v běhu pouliční bitky, v nichž se hybridizují centra a periferie, formy vlastnictví, kapitál a práce, globální a lokální identity.

1979–1998 První ze čtyř svazků komponované retrospektivy v autorském uspořádání. Pěší věc (Cena Jaroslava Seiferta za rok 1995) ve svém již 3. vydání tvoří pouze úvodní oddíl. Následující části – Předpokoje a Soukromí trojzubce – představují autorovy básně z let 1986–1996 a 1996–1998: z naprosté většiny jde o texty dosud nepublikované. Doslov Václav Bělohradský Přímá řeč a Pěší věc.

Vznik této knihy původně inspirovaly polemiky o lidských právech a české zahraniční politice, které spolu před časem v různých médiích vedli Jiří Přibáň, Václav Bělohradský, Petr Drulák, Jiří Pehe a další filosofové, politologové, sociologové nebo historici. Vzhledem k mimořádnému veřejnému ohlasu celé diskuse se její hlavní účastníci rozhodli oslovit další kolegy a kolegyně, ale také bývalé a současné soudce a soudkyně nebo vysoké úředníky mezinárodních organizací, aby se k ní také připojili obecnějšími úvahami o smyslu a významu lidských práv v české, evropské i globální společnosti. Výsledkem je kniha esejů, která je výjimečná tím, že se v ní setkávají lidé nejen rozmanitých, ale často zcela protichůdných a konfliktních názorů a zkušeností. Jsou zde socialisté i konzervativci, liberálové i tradicionalisté, radikálové i umírnění. Opakuje se v něm téma naší politické identity a historie, vztahu k tzv. Západu nebo reflexe demokratického vývoje po roce 1989 a významu i vlivu Václava Havla na naše „současné dějiny“. Aktuální problémy a témata globální společnosti střídají úvahy nad smyslem lokální politiky a divokou filosofickou spekulaci či politickou kritiku doprovází střízlivá historická analýza. Již tato tematická, stylová a názorová pestrost by měla být zárukou, že kniha nebude patřit do dlouhé řady publikací „lidí, co spolu mluví“, ale naopak dokáže oslovit i ty, kdo by spolu jinak vůbec nezavedli řeč.

Filozofický dialog novináře Karla Hvížďaly s filozofem Václavem Bělohradským, který odhaluje dopady subjekt-objektového myšlení na společnost, přírodu a člověka.

Kniha přináší texty tří rozhovorů Karla Hvížďaly s výraznými osobnostmi, které ovlivňovaly a ovlivňují naše myšlení v posledních čtyřiceti letech. Svazek Vzpoury II navazuje na titul Vzpoury (2010), v nichž byli čtenářům představeni Václav Havel, provokující vzpourou životem v pravdě, Pavel Landovský s jeho vzpourou humorem a Jiří Suchý, jenž představuje vzpouru prací. Tři protagonisty tohoto svazku zase spojuje zkušenost emigrace a někteří z nich dodneška částečně v zahraničí žijí: jsou již Evropany, ale právě tento pobyt a zkušenost s jinou kulturou jim dovolil se zbavit či vyvarovat místních klišé a zachovat si jiné myšlení. Jejich vzpoury jsou proto navýsost intelektuální a zcela nedotčené revoltou žaludků, jak napsal Czeslaw Milosz, která někdy do textů vnáší emoce. Jde o filozofa Václava Bělohradského, který se vzpírá myšlením, knížete Karla Schwarzenberga, jehož život je vzpourou v tradici, a rabína Efraima Karola Sidona: ten proti u nás vládnoucí nenormalitě provozoval vzp