Hanuš Jelínek Orden de los libros (cronológico)

Román francouzského romanopisce, známý u nás pod názvem Kartouza parmská, zachycuje příběh mladého šlechtického napoleonského nadšence, který se účastnil bitvy u Waterloo a dále se pak snaží žít na parmském dvoře, v politicky dusném ovzduší, jež nepřeje svobodomyslným názorům a v němž bují intriky a patolízalství. Hrdina, který hledá východisko z tohoto krizového prostředí v ctižádosti, aktivitě a lásce, se však záhy dostává do konfliktu s vládnoucí společností, je uvězněn a nakonec hledá záchranu v odchodu do prostředí kartuziánského kláštera...

H. Jelínek byl jednou z nejzajímavějších postav české literatury první poloviny 20. století. Vedle organizátorských schopností, esejistické tvorby a ne moc zdařilé básnické tvorby se do české literatury zapsal jako jeden z nejlepších překladatelů děl francouzských autorů. Tato kniha přináší kritické vydání Jelínkových básnických překladů, včetně předtím nepublikovaných, dále obsáhlou studii o Jelínkově překladatelském díle a úplnou bibliografii. Obsahuje: Charles Baudelaire: Malé básně v próze; Zpěvy sladké Francie; Nové zpěvy sladké Francie; Povídka o Aucassinovi a Nicolettě; Starofrancouzské zpěvy milostné i rozmarné; Má Francie; Ostatní překlady. - Předmluva Jaroslav Fryčer. Soupis překladů H. Jelínka sest. Vladimír Stupka.

Zpívaná báj patří ke vzácným pokladům francouzské literatury středověku. Vznikla již v první polovině XIII. století a je pozoruhodná zejména svou originální formou střídání prózy a lyrickými verši, které - jak naznačuje rukopis - se původně zřejmě zpívaly.

Domnělé autentické milostné dopisy ze 17. století, dopisy portugalské jeptišky Marianny Alcoforadové francouzskému šlechtici de Chamillymu. Teprve nyní na základě (zahraničních) odborných studií bylo objeveno, že jde o umělecké dílo francouzského autora (1628-1685), podílejícího se významně na politickém, společenském a kulturním životě doby Ludvíka XIV.

Sbírka francouzských lidových písní a básní z 15. až 18. století. Doktor filosofie, středoškolský profesor francouzštiny a němčiny, překladatel a literární vědec Hanuš Jelínek se vždy zajímal o lidovou slovesnost. Jednak přeložil mnoho českých a slovenských písní do francouzštiny, ale i do češtiny přebásnil francouzské lidové písně z 15.–18. století. Výbor je obohacen i o několik písní, u kterých je autor znám, ale jsou již zlidovělé. Ač jsou již tehdy vynikající překlady Zpěvů sladké Francie z roku 1925 a Nových zpěvů sladké Francie z roku 1930, dodnes nezestárly a stále oslovují i dnešního čtenáře.

Z obsahu : Povídka o Aristotelovi Povídka o zpěváčkovi a sv. Petru O dvou milencích Rozpůlená houně Legenda o sv. Anně Eliduk O chytré kmotře Legenda Mariánská O třech rytířích a lněné kytli Oslův testament O krásné Isabele Verše upravené autorem do podoby Krásné literatury.

Směšnohrdinská poema zachycující básníkovu operaci hrtanu; náležité lékářské procedury jsou komentovány ve verších vysokého kulturního rozhledu, s četnými odkazy ke starověké kultuře, křesťanství a dobové společenskopolitické situaci.

Směšnohrdinská poema zachycující básníkovu operaci hrtanu; náležité lékářské procedury jsou komentovány ve verších vysokého kulturního rozhledu, s četnými odkazy ke starověké kultuře, křesťanství a dobové společenskopolitické situaci.

Román o zážitcích několika francouzských vojáků na francouzsko-německé frontě za 1. světové války. Prosté a velmi živé vyprávění zachycuje rušné bojové scény, strádání vojáků v zákopech, jejich život ve chvílích oddechu a při krátkých dovolených. Prostí vojáci znají zločinné pozadí imperialistické války a nepřátelům zvenčí i zevnitř čelí nerozbornou solidaritou a kamarádstvím.

Studie z dějin sensibility v literatuře francouzské

Cuando comienza a publicar sus pequeños poemas en prosa en revistas y periódicos, Baudelaire los califica modestamente de « bagatelas », pero es plenamente consciente de su singularidad. Estos textos buscan captar la extrañeza del cotidiano de su tiempo, inaugurando así una forma literaria nueva. Rimbaud y Mallarmé lo recordarán pronto, al igual que muchos otros después de ellos. Aunque el poeta lo había considerado desde 1857, el año de Las flores del mal, El Spleen de París no se publicó hasta dos años después de su muerte, en 1869. Para Baudelaire, sus poemas en prosa constituían el « pendant » de sus piezas en verso, y ambos libros, de hecho, se hacen eco en muchos aspectos. Sin embargo, a diferencia de Las flores del mal, aquí no se nos ofrece un recuento compuesto: es más bien un espacio de libertad, donde el flâneur atestigua una nueva mirada que surge en el hombre moderno, para quien la realidad multiplica sus imágenes.