Hanuš Jelínek Orden de los libros (cronológico)

Román francouzského romanopisce, známý u nás pod názvem Kartouza parmská, zachycuje příběh mladého šlechtického napoleonského nadšence, který se účastnil bitvy u Waterloo a dále se pak snaží žít na parmském dvoře, v politicky dusném ovzduší, jež nepřeje svobodomyslným názorům a v němž bují intriky a patolízalství. Hrdina, který hledá východisko z tohoto krizového prostředí v ctižádosti, aktivitě a lásce, se však záhy dostává do konfliktu s vládnoucí společností, je uvězněn a nakonec hledá záchranu v odchodu do prostředí kartuziánského kláštera...

H. Jelínek byl jednou z nejzajímavějších postav české literatury první poloviny 20. století. Vedle organizátorských schopností, esejistické tvorby a ne moc zdařilé básnické tvorby se do české literatury zapsal jako jeden z nejlepších překladatelů děl francouzských autorů. Tato kniha přináší kritické vydání Jelínkových básnických překladů, včetně předtím nepublikovaných, dále obsáhlou studii o Jelínkově překladatelském díle a úplnou bibliografii. Obsahuje: Charles Baudelaire: Malé básně v próze; Zpěvy sladké Francie; Nové zpěvy sladké Francie; Povídka o Aucassinovi a Nicolettě; Starofrancouzské zpěvy milostné i rozmarné; Má Francie; Ostatní překlady. - Předmluva Jaroslav Fryčer. Soupis překladů H. Jelínka sest. Vladimír Stupka.

Ve městě Beaucaire žije mladý princ Auscassin a také Nicoletta, která jako malá bylo koupena od Saracénů a nyní žila u jednoho hraběte, který ji přijal za svou. Ti se do sebe zamilují, ale otec Aucassina mu zakazuje se s ní stýkat. Povolá si hraběte, u kterého Nicoletta žije a nařídí mu, aby ji odvezl pryč z města. Kdyby ji jen jedenkrát zahlédl, dal by jí upálit a s hrabětem by to taky nedopadlo dobře. Hrabě ale neuposlechne a zavře ji v nejvyšším pokoji svého sídla. Jednoho večera se jí podaří uniknout a nalezne Aucassina v žaláři, kam ho nechal zavřít jeho otec, aby na Nicolettu zapomněl...

Domnělé autentické milostné dopisy ze 17. století, dopisy portugalské jeptišky Marianny Alcoforadové francouzskému šlechtici de Chamillymu. Teprve nyní na základě (zahraničních) odborných studií bylo objeveno, že jde o umělecké dílo francouzského autora (1628-1685), podílejícího se významně na politickém, společenském a kulturním životě doby Ludvíka XIV.

Sbírka francouzských lidových písní a básní z 15. až 18. století. Jsou přeloženy půvabnou a prostou formou, ale zachovávají si svůj styl původně zpívaných písní. Kniha je rozdělena na 2 části: Zpěvy sladké Francie, Nové zpěvy sladké Francie.

Z obsahu : Povídka o Aristotelovi Povídka o zpěváčkovi a sv. Petru O dvou milencích Rozpůlená houně Legenda o sv. Anně Eliduk O chytré kmotře Legenda Mariánská O třech rytířích a lněné kytli Oslův testament O krásné Isabele Verše upravené autorem do podoby Krásné literatury.

Směšnohrdinská poema zachycující básníkovu operaci hrtanu; náležité lékářské procedury jsou komentovány ve verších vysokého kulturního rozhledu, s četnými odkazy ke starověké kultuře, křesťanství a dobové společenskopolitické situaci.

Směšnohrdinská poema zachycující básníkovu operaci hrtanu; náležité lékářské procedury jsou komentovány ve verších vysokého kulturního rozhledu, s četnými odkazy ke starověké kultuře, křesťanství a dobové společenskopolitické situaci.

Protiválečný román je sugestivním a plastickým obrazem hrůz a utrpení vojáků v první světové válce.

Dom Juan vient de quitter sa femme pour tenter d'enlever à son futur époux une jeune fiancée trop éprise de son prétendant pour que l'idée ne lui vienne pas de troubler leur bonheur. Puis il jette son dévolu sur de jeunes paysannes qu'il promet d'épouser. Sganarelle a beau timidement tenter de ramener son maître libertin dans le chemin de la vertu et de la religion, Dom Juan préfère les plaisirs transitoires de ce monde, si dangereux pour son salut, à l'espérance d'une béatitude infinie. D'autres pourtant l'avertiront « qu'une méchante vie amène une méchante mort »... Venu de Tirso de Molina et de son Burlador de Sevilla , le sujet dont Molière s'empare en 1665 a déjà donné lieu à d'assez nombreuses pièces. Pourtant, rien de plus personnel que ces cinq actes en prose conduits avec une éclatante maîtrise qui donne aux personnages la profondeur de l'humanité vraie. De la farce jusqu'à l'ironie la plus fine, la pièce propose tous les registres du comique. Mais c'est aussi la plus tragique des comédies, qui prend la dimension d'un drame métaphysique.

Studie z dějin sensibility v literatuře francouzské

Cuando comienza a publicar sus pequeños poemas en prosa en revistas y periódicos, Baudelaire los califica modestamente de « bagatelas », pero es plenamente consciente de su singularidad. Estos textos buscan captar la extrañeza del cotidiano de su tiempo, inaugurando así una forma literaria nueva. Rimbaud y Mallarmé lo recordarán pronto, al igual que muchos otros después de ellos. Aunque el poeta lo había considerado desde 1857, el año de Las flores del mal, El Spleen de París no se publicó hasta dos años después de su muerte, en 1869. Para Baudelaire, sus poemas en prosa constituían el « pendant » de sus piezas en verso, y ambos libros, de hecho, se hacen eco en muchos aspectos. Sin embargo, a diferencia de Las flores del mal, aquí no se nos ofrece un recuento compuesto: es más bien un espacio de libertad, donde el flâneur atestigua una nueva mirada que surge en el hombre moderno, para quien la realidad multiplica sus imágenes.