Alena Hartmanová Libros

První část první knihy Asijské ságy o Japonsku v prvních desetiletích 17. století je inspirována historií objevných cest a zápasů o vládu nad mořem.

Kniha obsahuje tři příběhy : 1. U muže s nákladem zla – přeložila Zora Wolfová. 2. U léčivého náhrdelníku – přeložila Zuzana Ceplová. 3. Pomoc v nouzi – přeložila Jana Koubová. Verše v „U muže s nákladem zla“ přeložili E. A. Saudek a Hana Žantovská. Doslov „Magická Anglie“ napsala Alena Hartmanová. Vydání první... celý text

Presents a love story and an epic of the frontier, richly authentic that makes readers laugh, weep, dream and remember.

Focusing on the theme of justice, the book portrays the Revolution as a delayed arrival of Eternal Justice, challenging monarchical tyranny. Jules Michelet vividly captures the emotions of the People, intertwining their joy and suffering throughout this romantic narrative. The work highlights the unprecedented social upheaval during this transformative period, offering a profound exploration of the collective human experience amid revolutionary change.

Hlavní hrdina komisař Verjeat patří k policistům, kteří milují své povolání s vášní a také z touhy po dobrodružství pronásledují zločince a nasazují přitom i život. Komisař Verjeat není člověk bez poskvrny, za úspěšný zápas se zločinem platí různými ústupy a protislužbami. Znepřátelí si však místní politické funkcionáře, jimž vidí příliš do karet a svými policejními úspěchy vzbuzuje závist kolegů. Nepřátelé využijí jeho malých přestupků, zosnují proti němu intriku a obviní ho na základě pochybného tvrzení majitelky nočního podniku z braní úplatků. Vejreat pochopí, že se stal nepohodlný a rozhodne se k protúderu. Pomstí se svým způsobem - jak svým představeným, tak místním politikům. Vallet tímto románem, který jej ve Francii proslavil, přináší do detektivní literatury nové téma. Ukazuje na spojení mezi policií, politickou sférou a zločinem, odhaluje zkorumpovanost poměrů v západním světě, kde se již několikrát v současné době provalily podobné aféry. Román byl zfilmován s Linem Venturou v hlavní roli a v našich kinech a TV vysílán pod názvem Nelítostný souboj.

Faksimile původního italského vydání datovaného do roku 1720 se souběžným českým překladem

Antalogie anglické a americké detektivní povídky. Předčasná smrt v roce 1984 zabránila Janu Zábranovi, aby napsal předmluvu k této antologii z anglické a americké detektivní povídky středního a delšího rozsahu, kterou pro nakladatelství Odeon připravil a která původně měla být výhradně jeho dílem. Pokusme se tedy vymezit záměr antologie a kritéria výběru alespoň na základě Zábranova edičního návrhu. V roce 1967 a znovu v roce 1970 vydal Odeon průkopnickou antologii anglické a americké detektivní povídky, sestavenou manželi Outratovými a nazvanou Jedenadvacet detektivů. Jan Zábrana měl v úmyslu na tuto antologii navázat — a to i volnou parafrázi jejího názvu — a vytvořit k ní jakousi analogii. Soustředil se však nikoli na krátké povídky (short stories) tak jako Outratovi, kteří jen výjimečně zařadili povídku delší než dvacet strojopisných stran, ale na to, čemu Američané říkají long stories (dlouhé povídky) nebo též novelettes (novely). V praxi to konkrétně znamená povídky, jejichž rozsah se pohybuje mezi zhruba třiceti až sedmdesáti stránkami textu.

Rodné město Řím, jeho život a obyvatelé, drobní každodenní lidé, poskytli dnes nejúspěšnějšímu z italských spisovatelů látku k dlouhé řadě povídek, z nichž je tu čtenáři předkládán výběr. Stejně jako autorovy velké romány i jeho povídky upoutají vyprávěčským uměním, hlubokou analýzou psychologických a citových stavů hrdinů i věrnou kresbou prostředí a rozmanitých pramenů, z nichž prýští lidské radosti i strasti.

Le nozze di Cadmo e Armonia furono l’ultima occasione in cui gli dèi dell’Olimpo si sedettero a tavola con gli uomini, per una festa. Ciò che accadde prima di allora, per anni immemorabili, e dopo di allora, per poche generazioni, forma l’albero immenso del mito greco. Nelle Nozze di Cadmo e Armonia un soffio di vento torna a muovere le fronde di quell’albero. Come scrisse un antico, «queste cose non avvennero mai, ma sono sempre». Raccontarle, intrecciandole fin nei minimi dettagli, impone alcune domande, che anch’esse «sono sempre»: perché gli dèi dell’Olimpo assunsero figura umana, e perché quella figura? Perché le loro storie sono così scandalose, e misteriose? Che cos’è un simulacro? Perché l’età degli eroi fu breve, convulsa e irripetibile? Da che cosa Zeus si sente minacciato? Forse il mito è una narrazione che può essere capita solo narrando. Forse il modo più immediato per pensare il mito è quello di raccontarne di nuovo le favole. Una luce radente, netta, qui le investe tutte e le mostra nelle loro molteplici connessioni, come una vasta e leggerissima rete che si posa sul mondo.