Ladislav Zadražil Libros

I. Fejetony II. O Kultuře a literatuře III. Polemiky a pamflety

Výběr z rané novelistiky autora představuje prózy žánrového charakteru.

Originální deník myslitele (1856–1919) někdy označovaného za ruského Nietzscheho. Spadané listy, nejznámější autorova kniha, jsou považovány za zakladatelské opus evropské literatury v oblasti novodobých deníkových reflexí a záznamů. Rozanovovo dílo k nám poprvé uváděl ve fragmentech Josef Florian (v překladech Z. Řezníčka a J. Vašici). „Bez vzájemné tělesné přitažlivosti nemůže vzniknout ani duchovní přátelství. Tělo je podmínkou duchovního sblížení. Tělo jsou kořeny ducha. A duch je vůně těla.“

Deset povídek, které Tolstoj napsal v době své emigrace ve Francii a Německu 1918-1923. S jemu vlastní sugestivností podává výpověď o době a lidech. Demaskuje mravní rozklad, přináší studie chorobných duší, náladové skici, stylizované zápisky. Expresivně ztvárňuje dobovou scenerii abizarní tragikomické situace. Dokonale popsané lidské tragédie a marnosti. Děj povídek se odehrává právě v emigraci.

Roman vypráví o Ivanu Hrozném a Ivanu Nepamětovi - bláznu božím, o prvním a posledním ve středověkém světe. Nejde tu však o tradiční historický román - rafinovana kompozice, expresivní metaforika, rytmické frázovaní vět, kontrast, návratnost a gradace motivů dodávají příběhu silný básnický náboj a symbolické vyznění.

Rozsiahly román z prostredia nevoľníckeho Ruska, ktorý zachytáva všetky zložky vtedajšej ruskej spoločnosti a ostro kritizuje provinčný život, predovšetkým charaktery statkárov, pre ich lži, rozmarnosť, vypočítavosť a lakomstvo. Podvodník a špekulant Čičikov, ktorý prechádza krajinou a na vidieku skupuje od statkárov takrečeno mŕtve duše, teda nebohých poddaných, aby z nich profitoval, sa stal kultovou postavou svetovej literatúry.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.