Set against the backdrop of exile in Berlin, this epistolary novel explores the correspondence between Viktor Shklovsky and Elsa Triolet, who imposes a unique constraint on their relationship: he cannot write about love. Through his witty and insightful letters, Shklovsky delves into contemporary life in Germany and Russia, as well as his thoughts on art and literature. Yet, beneath the surface of these diverse topics lies an unspoken longing, making each letter a subtle tribute to his unrequited affection for Elsa.
Dvě prózy mistra ruské literatury volně navazující a tudíž i tvořící trilogii se slavným románem Sentimentální cesta.
V první části, pod názvem Zoo, kniha navazuje bezprostředně na titul Sentimentální cesta. Šklovskij se dostal do Berlína. Zde pobýval ve velké skupině ruských emigrantů, povětšinou umělců, vzdělanců a společenské smetánky carského ruska. Ruská emigrace žila v oblasti berlínského zoo. Stejně jako její zvířecí sousedé žila podivně, znuděně, shlukovala se do tlup a vzpomínala na domovinu. Proto autor staví do čela svého Zoo bizarně dlouhé motto, tvořené Chlebnikovovým líčením lidského zvěřince.
V Třetí fabrice vypráví autor o třech fabrikách vlastní duše – mládí, OPOJAZu a nepojmenovatelném dnešku. Nesoudí, ale pojmenovává a analyzuje. Nemůže se spoléhat na city a krásná slova, všímá si proto, jak jsou zkonstruovány. Bývalá krásná slova ztratila výpovědní hodnotu, omrzela se veškerá duchaplnost a krasořečnění. Rozpor mezi starou humanitní kulturou a novým světem je neudržitelný. Velkolepě klenuté teorie o spáse člověka a světa si říkají o sarkasmus. Humanitní vědy, tajnosnubné řeči o životě geniálních jedinců a převypravování jejich myšlenek, se lepí na stránky knih a nemohou z nich ven…
Roku 1923 poprvé v Berlíně vydaná kniha známého literárního vědce a spisovatele, který v prvních letech dvacátých uprchl před zatčením a stal se „emigrantem z nedorozumění“. Touhu po vlasti vyjádřil pak v této knize, jež původně měla být „obrázky z ruského Berlína“, pak však dostala formu románu v dopisech. Poslední dopis obsahuje žádost o povolení k návratu do vlasti, protože „revoluce jej přerodila, bez ní mu nelze dýchat“.
Viktor Schklowskijs Sentimentale Reise durch die Schreckensjahre 1917–1922 ist ganz und gar unsentimental – das „anatomische Präparat“ nicht nur eines Zeitzeugen, sondern eines aktiv Handelnden. Schklowskij, ein Soldat, stellte sich im Februar 1917 mit seiner Einheit auf die Seite der Revolution und war in der Zeit der provisorischen Regierung Armeekommissar an der galizischen Front und später in Persien. Im Petrograd nach der Oktoberrevolution begründete er zwischen 1919–1922 eine „neue Richtung der Literaturwissenschaft“, lehrte als Professor am Institut für Kunstgeschichte, spielte eine führende Rolle im literarischen Leben der roten Stadt, um dann im Bürgerkrieg gegen die Weißen zu kämpfen, aber über die zugefrorene Ostsee nach Finnland und schließlich nach Berlin zu fliehen, als ihm wegen „konterrevolutionärer Umtriebe“ die Haft drohte. 1923 kehrte er nach Moskau zurück, überlebte den Stalinismus und arbeitete als Literatur-, Theater- und Filmkritiker und -theoretiker, Drehbuchautor und Essayist und wurde in Deutschland mit dem in viele Sprachen veröffentlichten Buch Zoo oder Briefe nicht über die Liebe (erstmals 1965 übersetzt) bekannt – seine theoretischen Abhandlungen sind jedem Literaturstudenten ein Begriff. 1984 starb Schklowskij 91-jährig in Moskau.
Šklovského životopisný obraz Ejzenštejna, najväčšej a najstrhujúcejšej postavy spomedzi avantgardných filmových režisérov nášho storočia, je ďalším otvorením brány do dejín sovietskeho života i umenia. Smelým a objavným nazretím do osudu osobnosti, ktorá tak základne pôsobila a dodnespôsobí na vývin moderného filmu vo svete. Autor sám v mladosti pracoval vo filme, film natrvalo zostal jeho láskou i otázkou. Ejzenštejna poznal osobne, jeho umeleckú veľkosť i skryté ľudské konflikty, rozpory, privát, intimitu. Smie preto nielen vidieť a vedieť, ale aj svedčiť, kresliť nefilmovú tvár človeka v skutočne veľkom a krásnom detaile.
Jedno ze základních děl světové literární teorie, které si dodnes uchovává svou platnost a inspirativní podnětnost. Jeho autor, jeden z předních představitelů petrohradské skupiny Opojaz (Obščestvo poetičeskogo jazyka), se zde na konkrétním literárním materiálu zabývá stavbou novely a románu, všímá si různých variant (novela s tajemstvím, román s tajemstvím, parodistický román), zamýšlí se nad souvislostmi syžetové výstavby, metodami stylu a propracovává koncept ozvláštnění. Knihu doplňuje komentář překladatele Bohumila Mathesia (1948) a recenze Jana Mukařovského (1934). Teorie prózy se tak dočkává po 55 letech třetího vydání.
