Římský deník spolu s Římskými sonety je holdem Římu, městu, které Vjačeslav Ivanov (1866–1949) považoval za svůj druhý domov. Martin C. Putna Ivanovovy básně doprovodil komentáři, ukázkami vzpomínek Ivanovovy dcery Lidije a doslovem, který obsahuje ranější Ivanovovy básně, u nás dosud neznámé. Kniha obsahuje též fotografickou přílohu.
Obsáhlá kniha Martina C. Putny navazuje na předchozí linii jeho literárně-historické tvorby, spjatou s antikou. Uzavírá trilogii po svazcích Órigenés z Alexandrie (2001) a Řecké nebe nad námi aneb Antický košík (2006). Řekové i Římané; pohané i křesťané; literáti i teologové; literatura a krajiny kolem Středozemního moře – nejde o učebnici ani slovník, nýbrž o živého a čtivého průvodce po kultuře a myšlení pozdní antiky, a současně po hlavních provinciích Římské říše. Na vybraných osobnostech a textech autor dokladuje vývoj této epochy v čase i prostoru. Od prvního až do šestého století, od Hispánie a Británie až po Sýrii a Egypt. V netradičním kontextu se ukážou autoři českému čtenáři alespoň trochu známí (Petronius, Plútarchos, Marcus Aurelius, Julián Apostata, Jeroným, Augustin a další), a vedle nich budou představeni autoři téměř neznámí (Flavios Filostratos, Ausonius, Prudentius, Synesios, Nonnos, Arator a další). Putna pojednává i o tvorbě skupin jakoby okrajových – o ženské spiritualitě či o souvislosti Talmudu s pozdní antikou. Kniha je doplněna jmenným a místním rejstříkem, anglickým summary a souborem map.
Kazatel. Tvrde slovo. Slovo pro dospele duchem. Slovo vedouciho nevedeni. Slovo podobne slovum stoiku a epikurovcu, kyniku a skeptiku. Slovo, jez rozleptava nabozenska schemata. Slovo, jez bylo v cirkevnich komentarich zmekcovano a harmonizovano. Nejparadoxnejsi knihu hebrejske Bible beze vseho zmekcovani a harmonizovani komentuje literarni historik a vypomocny evangelicky kazatel Martin C. Putna.
Jiří Langer a Jiří Orten představují dva póly židovství a češství, literatury a víry: Langer se z modernity vrací k chasidství, ale občas ho vykládá velemoderně. Orten se ze židovských tradic téměř vyvázal, ale pod tlakem blížícího se šoa se vrací k Písmu. Modlitby českožidovské jsou uspořádány podle liturgického roku judaismu: K jednotlivým svátkům jsou přirazeny modlitby ladící tématem či náladou. Dva modlitebníci jsou doplněni na dvojí „minjan“, modlitební desítku: V první znějí úryvky z děl dalších českožidovských autorů, od obrozence Kappera po Ortenovy druhy. Druhou desítku tvoří úryvky těch, kdo se s židovskou zbožností rozešli, a přece v nich pracuje – či těch, kteří k židovství rodem nepatřili, ale zamilovali si dům izraelský, jeho víru a poezii. To poslední platí i pro editora knihy, Martina C. Putnu.
Šestý svazek Spisů Jakuba Demla zachycuje jeho duchovní a politické výkyvy během let 1923-1925, kdy se angažoval v Sokole. Toto ztotožnění s organizací a jejím myšlenkovým světem je logické, zejména v kontextu Demlovy frustrace z katolického světa a jeho náklonnosti k slovanskému nacionalismu. Dočasné zakotvení v Sokole koresponduje s jeho trvalým vztahem k rodnému Tasovu, přičemž tato souvislost přesahuje čas. Následující svazek, „V Tasově a v Sokole“, se zaměří na období, kdy Demlovo nadšení pro Sokol slábne. Sokolská čítanka (1923) shrnuje články pro sokolské časopisy, často vycházející z jeho promluv na sokolských akcích, a představuje světský, avšak nikdy zcela neduchovní protějšek jeho katolických knih. Sestrám (1924) obsahuje články určené ženám – Sokolkám a čtenářkám časopisu Sokolice. Česno (1924) přináší prózy, které, ač formálně „nesokolské“, sdílejí témata uzemnění a ekologické souvislosti. Šlépěje IX (1925) dokumentují Demlovy vztahy v sokolské obci a počínající spory, zatímco Tasov se jeví jako stabilní prvek. Oddíl Epilegomena obsahuje drobné sokolské články, které nebyly zařazeny do hlavních textů. Svazek je doplněn doslovem, edičními poznámkami, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivkami reálií, jmenným rejstříkem a reprodukcemi ilustrací a obálek původních vydání.
Putování pražskou čtvrtí Košiře napříč staletími a v doprovodu osobností, které spoluutvářeli jeji (nejen literární) paměť: Jakuba Arbese, Karla Čapka, věštkyně Dojky, Alberta Vojtěcha Friče, Václava Hájka z Libočan, Jaroslava Haška, Jiřího Hejdy, Ignáta Hermanna, Josefa Hory, Jana Hřebejka, Jiřího Karáska ze Lvovic, Stanislava Mráze, Vítězslava Nezvala, Jiřího Ortena, Karla Poláčka, Lenky Reinerové, Jindřišky Smetanové, knížete biskupa Thun-Hohensteina, Jáchyma Topola, Jiřího Trnky a Jiřího Weila. Kniha obsahuje bezmála tři desítky fotografií současných Košíř, míst známých i dosud ne zcela objevených.
Ivan M. Jirous byl nejen duchovní vůdce undergroundu, vězeň, básník a magor, ale též velký modlitebník. Z Magorovy summy jsou vybrány nejlepší básně duchovní a seřazeny shora dolů: Nejprve Bůh ve třech podobách – Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel. Poté nebeské zástupy neboli „katolický panteon“ – andělé, Panna Maria, „svatí staří“ a „svatí noví“, nekanonizovaní (a často nekanonizovatelní). Konečně ten, kdo se modlí – zase ve třech polohách: hříšník – vzpurník – vděčník. Nejsou to jen osobní modlitby Magorovy, ale magorské modlitby. Konkrétní jména a reálie si každý modlič může nahradit svými.
Karel Čapek mluví mnoha hlasy. Některé se modlí, některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený blízkým koncem. Z těch hlasů by bylo možné sestavit mnoho knížek. Skoro modlitby jsou sebrány napříč hlasy, žánry i vývojovými etapami tak, aby se s nimi nemodliči mohli modlit a kostelní nechodiči si k nim chodit pro útěchu. Knihu sestavil a glosoval Martin C. Putna, který se zaobírá duchovními dějinami evropskými i českými, také napříč konfesemi a žánry.
