Juan Mayorga Orden de los libros (cronológico)

Děj hry Golem se odehrává v nemocnici blíže neurčené země v době, kdy se systém veřejného zdravotnictví hroutí. Podobně jako mnoho jiných pacientů bude Ismael, který trpí vzácnou chorobou, nucen nemocnici opustit. V této situaci jeho manželka Felicie dostává od Saliny, zaměstnané v nemocnici jako "překladatelka", nečekanou nabídku: Ismael si udrží lůžko a jeho léčba bude pokračovat, když se ona naučí nazpaměť určitý text. Zdá se, že jde o lehce splnitelný úkol: zapamatovat si každý den několik slov. Den za dnem ale Felicie vnímá, že jak si postupně osvojuje slova toho textu, tak se něco v jejím nitru proměňuje… Juan Mayorga napsal Golema už před pandemií, "ale něco se stalo během lockdownu - uprostřed všeobecného zmatku, úzkosti mnoha lidí a strachu jiných lidí, že by se řád, v němž jsme žili, mohl zhroutit -, což mě přimělo k tomu, abych hru přepsal."

Děj tohoto psychologického dramatu, věnovaného tématu komplikovaných vztahů umělce a moci, je zasazen do 30. let 20. století, kdy se ruský prozaik a dramatik Michail Bulgakov v zoufalství z absolutní cenzury, která postihla jeho dílo, stává „spisovatelem pro jediného čtenáře“: píše jeden dopis za druhým Stalinovi, aby opět získal svobodu pro svou tvorbu, nebo aby alespoň mohl odjet do ciziny. Odsunutý na okraj společnosti, v níž je líčen jako zrádce, povzbuzovaný jen svou manželkou, Bulgakov marně čeká na odpověď velkého soudruha… Až jednoho dne mu zatelefonuje někdo, kdo se představí jako Stalin. Bulgakov nemá žádné pochybnosti: je to sám Stalin, kdo mu volá a obdivně se vyjadřuje o jeho díle. Telefonické spojení se bohužel přeruší ve chvíli, kdy se diktátor chystá nabídnout Bulgakovovi setkání tváří v tvář. Tato hra, první z velkých úspěchů Juana Mayorgy, měla španělskou premiéru 8. 9. 1999 v nastudování Národního dramatického centra (CDN) na jevišti Teatro María Guerrero v Madridu, znovu pak v roce 2000, 2009, 2012 a v obnovené premiéře o tři roky později. Byla přeložena například do katalánštiny, portugalštiny, italštiny, angličtiny, francouzštiny, řečtiny, rumunštiny a ukrajinštiny. Uvedena byla na jevištích patnácti zemí.

„Z poslední lavice vidíš všechny, ale tebe nevidí nikdo.“ Právě v poslední lavici sedí Claudio, tichý a samotářský středoškolský student, který překvapí Germána, profesora literatury, písemnou prací na téma „Můj poslední víkend“. Claudiův text vyniká nad všechny ostatní a vzbudí zájem profesora o příběh, který vypráví. Z toho se vyvine intenzivní vztah, v němž se mísí to, co je napsané, se životem. „Hra hovoří o rodině, škole a nedostatku lásky. O světlých místech a zraněních, o představivosti a o tom, jak je důležité, aby ve škole byla přítomna obrazotvornost, mluví také o formování spisovatele…,“ uvádí sám autor. Tato patrně nejpopulárnější Mayorgova hra měla premiéru roku 2006. Pak byla nastudována ještě pětadvacetkrát v několika zemích a verzích. Ve španělském originále naposledy v roce 2019. Francouzský režisér François Ozon hru adaptoval pro film Dans la maison, který roku 2012 získal Zlatou mušli na filmovém festivalu v San Sebastiánu.

Na utajeném místě rotvajler, dobrman a německý ovčák soutěží o získání vytouženého bílého obojku a s ním zařazení do elitního protiteroristického týmu („povolání s velkou budoucností“). V několika zkouškách, jež uchazeči podstupují, se odráží jedno z nejpalčivějších etických dilemat politického a společenského života dneška. Hra měla premiéru v Teatro María Guerrero v Madridu 24. dubna 2008. Přeložena byla do angličtiny, bulharštiny, francouzštiny italštiny, polštiny a řečtiny a uvedena na jevištích devíti zemí.

Divadelní hra současného španělského dramatika Juana Mayorgy je dialogem dvou mužů, z nichž jeden je filozof Blumemberg hlásající rasistické myšlenky a druhý je překladatel.

Podnět k napsání hry Kartograf dala autorovi jeho návštěva Varšavy v roce 2008. Východiskem jeho dramatické reflexe je varšavské ghetto zřízené nacistickou okupační správou roku 1940, které tvoří nejstarší ze čtyř vrstev děje. Ten se otevírá v dnešní Varšavě, kde mladá žena jménem Blanca vyslechne legendu, podle níž si starý kartograf v ghettu předsevzal, že zatímco všechno kolem něho umírá, nakreslí mapu onoho ohroženého světa. Protože však už mu neslouží dobře nohy, aby mohl získávat potřebné údaje, obstarává mu je jeho vnučka. Blanca uvěří v pravdivost legendy a začne horlivě hledat starou mapu, a aniž je si toho vědoma, hledat i sebe samotnou.

Divadelní hra současného španělského dramatika Juana Mayorgy o různých formách násilí dospělých na dětech.

Hra o šachu, umění, které jako sám život je založeno na paměti a představivosti. Také je to hra o studené válce. Henry Kissinger, Stalinův duch, nejvyšší sovět, černý kůň ohrožující bílého střelce, nepřítomní otcové, mrtví mistři…

Dialog inkvizitora, strážce čistoty, a víry a řeholnice Terezie z Ávily.

Podnětem k napsání hry Darwinova želva byla zpráva, kterou v roce 2006 zaznamenal světový tisk o smrti želvy Harriet. Mimořádnému exempláři želvy sloní bylo 175 let a patřila mezi nejstarší tvory planety. Děj hry začíná v momentě, kdy k profesorovi současných dějin přichází na návštěvu záhadná stará žena, která o sobě tvrdí, že si ji jako želvu odvezl z Galapág Charles Darwin. Nabídne profesorovi svou verzi dějin a vypráví mu, co všechno prožila. Podle ní se Darwin ve své evoluční teorii druhů mýlil, protože nepočítal s možnou regresí lidského rodu, která se projevuje ve válečných konfl iktech nebo třeba projevech lidské vypočítavosti. Hra se vyznačuje zajímavými refl exemi minulosti a přítomnosti a nabízí satirický pohled na povahu druhu Homo sapiens.