Miriam Löwensteinová Orden de los libros

Rozhovory se svým otcem vedla v letech 2012–2013 jeho dcera. Osnovou rozhovorů jsou historické zvraty od roku 1939 do roku 1989, které zásadně ovlivňovaly Loewensteinovy životní osudy. Loewenstein se přísně drží objektivity, nesklouzává do sentimentálních tónů, o vlastním životě a jeho peripetiích přemýšlí v souvislostech a s nadhledem. I proto jeho vyprávění dokáže poměrně přesně vyvolat obrazy doby. Rozhovory se však zabývají i obecnějšími tématy z oblasti historie, společenského a politického vývoje atd. Podrobně a z více úhlů se dotýkají mnoha méně reflektovaných témat, vzhledem k Loewensteinovu původu i vědeckému zaměření i témat poměrně vzácných.

Ve své nejslavnější próze Protiklady se nám autorka nesnaží podsouvat, že je něco dobře a něco špatně, taková je koneckonců i filosofie její Činčin. Na ní se Jang Kwidža pokusila ukázat kromě osobní rozpolcenosti i paranoiu celé generace oné obdivované, prosperující Koreje konce 20. století, v níž je člověk funkce, je to, jak vypadá, na jeho osobnost není nikdo zvědavý. Otázka, kterou Činčin řeší, je jak přežít bez toho, aby se musela sama za sebe příliš stydět. Jang Kwidža vystavěla román v důsledných opozicích, do vypjatých protikladů jsou postavené nejen postavy, ale celý děj. Protiklady přitom vytvářejí celek a z původní jednoty vycházejí: matka a teta Činčin jsou jednovaječná dvojčata s naprosto opačnými osudy a produkují zdánlivě neslučitelné děti, manžely i životní styly. Nakonec se ukáže, jak se hedvábí může stát vězením a jak velmi je manžel opilec a povaleč milovaný. Knížka mluví o tom, že se člověk někde někomu narodí, a dokud nepochopí své geny, nepřestane bloudit po falešných cestách. Text s romantickými východisky není ani trochu romantický; díky ironii a nadsázce ho v Koreji milují i zavilí romantikové.

Zachytit dva tisíce let jedné literatury v ukázkách a vytvořit relevantní panorama není nikdy snadné; každý výběr je osobní a zjednodušující. I přes pokusy o definici kánonu je možné sestavit mnoho paralelních literárních světů a jednotlivá díla se v nich ani nemusí opakovat. Literaturu můžeme vnímat v širokém i úzkém smyslu, tedy jako všechno, co bylo napsáno a je pro danou dobu a společnost podstatné, anebo zúžit ji na to, co se nejvíce četlo a prodávalo, tedy na produktivní či konzumní literaturu. Čítanka klasické korejské literatury poskytuje zájemcům o korejskou kulturu rámce a vodítka při orientaci v labyrintu tamního písemnictví, vinoucího se patnácti staletími, dynastiemi, módami, dobovými a nadčasovými žánry a autory. Je to i pokus o plnější perspektivu korejské literatury, která byla u nás dlouho představována spíše nižšími formami zábavné prózy, což vyplývalo z moderní definice toho, co znamená být národní.

Pokračování úspěšného sborníku Made in Korea přináší dalších třicet sedm pohledů na rozdělený poloostrov. Korea není jen K-pop a K-drama s uniformně upravenými krásnými tvářemi. Nedá se ani redukovat na absurdní režim, ideologii čučche, hladomory a útěky. Koreji není možné přiřadit jediné adjektivum. Je tradiční i globalizovaná, svázaná tuhými pravidly i svobodná. Je to plnokrevná země se složitou, poněkud jednostranně líčenou historií, širokým spektrem vzájemně se prostupujících náboženských a myšlenkových systémů, rituálů, symbolů a kódů nám důvěrně známých i zcela cizích. Na to, co je Korea, se soustřeďuje druhý díl knihy Made in Korea, v němž autoři znovu poupravují mýty a zjednodušené pohledy Korejců na sebe samé. Publikace je dílem vyučujících a studentů oboru koreanistika Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kteří v jednotlivých studiích představují témata podle svého zájmu a odbornosti. Výsledkem je sedmatřicet příspěvků se snahou o objektivní i poučený pohled na to, co lze Koreji přisoudit jako typické.

Co je to Made in Korea? Někomu se vybaví kimčchi, K-pop, tradiční oděv hanbok, hospodářský zázrak na řece Han či severokorejská ideologie čučche. Jiný se bude chtít dozvědět více o písmu hangul, specifických kategoriích emocí, tradiční medicíně, architektuře a umění nebo odhalit některá z korejských prvenství. Tak či onak, první díl knihy Made in Korea je určen zájemcům o Koreu z řad laické veřejnosti i poučeným čtenářům. Publikace je dílem studentů a vyučujících oboru koreanistika Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kteří v jednotlivých studiích představují široké spektrum témat blízkých jejich srdci i odbornosti. Poučenou a zároveň čtivou formou se pokoušejí o co nejobjektivnější náhled na to co je, popřípadě by mělo být, považováno za typicky korejské.

Na přelomu tisíciletí v jižní Koreji došlo k výraznému posunu v literatuře, kdy se vytratila specifika, na kterých generace spisovatelů lpěly. Dnešní autoři se přiblížili globálním tématům a novým kritériím úspěchu. Literatura se vnímá v celosvětovém kontextu, mizí role spisovatele jako mravního vzoru a literatura už nemusí chránit tradice. Píše se pro obživu a slávu, magická moc slova je zapomenuta a literatura se stává rozmanitější. Výběr titulů v této knize reflektuje kvalitu a nejnovější trendy jihokorejské prózy. Zahrnuje jak klasické autory, tak bestselleristy, jejichž věkový rozptyl činí téměř čtyřicet let. Obsahuje intelektuální příběhy, ale i oddechové texty, které se nezaměřují na nesmrtelnost. Mnohé příběhy by se mohly odehrávat i mimo Koreu, přičemž "korejské" zůstávají jen jména protagonistů. O třech autorech se diskutuje v kontextu možného prvního korejského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Dvě ukázky pocházejí od autorek, které se nezaměřují na konzumní potřeby žen. Dva texty ukazují potenciál nejmladších autorů a jejich schopnost obstát v širším měřítku.

Děj je situován do Bangkoku, kam na své cestě do Afriky zamíří čerstvý absolvent univerzity, Korejec Leo. Ocitne se v prostředí tamních prostitutek a thajského podsvětí, v barevném, nejasně kódovaném mezinárodním a kulturně proměnlivém ovzduší, absolutně cizím pro jeho dosavadní úzkou spořádanou zkušenost. Scénou defilují další zajímavé postavy, většinou cizinci, pro něž je Bangkok nikoliv exilem, ale novým domovem. Základní romantický příběh mezi Leem a Phloi je nahlížen v časovém úseku patnácti let nezvyklou optikou reinkarnace, spojující osudy naivního Korejce s thajskou prostitutkou vazbami z minulého života.

V roce 1896 se korunovace ruského cara Mikuláše II. stala významnou událostí pro dva korejské představitele – Min Jonghwana a Jun Čchihoa. Jejich cesta do Ruska, první oficiální misí po navázání diplomatických vztahů s Ruskem v roce 1884, byla poznamenána kuriózní situací krále Kodžonga, který byl v té době na ruském vyslanectví v Soulu. Korejský dvůr tehdy považoval Rusko za přítele. Ačkoli mise měla charakter diplomatické rutiny, deníky obou mužů, vydané v 70. letech 20. století, přinášejí cenné pohledy na tuto dobu. Kniha obsahuje překlad Min Jonghwanova díla a části Jun Čchihoových deníků, které ukazují rozdílné názory a perspektivy obou autorů. Min Jonghwan, který nikdy neopustil Asii, a Jun Čchiho, studující v USA, měli odlišné předpoklady pro setkání s Ruskem. V roce 1896 byla nezávislost Koreje prakticky ztracena; Čína po porážce v Japonsku byla mimo hru a Rusko teprve čekalo na svou porážku. Min Jonghwan, klidný v deníku, reagoval na ztrátu samostatnosti vášnivým dopisem a sebevraždou, zatímco Jun Čchiho, lamentující nad osudem národa, nakonec s Japonci spolupracoval.

Existenciální próza, jejímž leitmotivem je neschopnost člověka bez bezpečného zázemí v dětství vstoupit do přirozených vztahů se světem. Tato nedostatečnost se v průběhu textu nenápadně převrací v pocit vyvolenosti vyvrženého a v pohrdání „tou druhou stranou života“. Postavu sledujeme do chvíle, kdy absolutně rezignuje na socializaci. Vyjít z izolace je pro ni totiž nebezpečné a žádá si standardy, ať už v běžném provozu."

Jako byla pro západní kulturní tradici po staletí jednou z ústředních hodnot svoboda a kreativita jednotlivce, tak roli pomyslného středobodu ve východních kulturách hrála po tisíciletí ortodoxie per se. Na pozadí přitom stálo v mnoha ohledech odlišné chápání vztahu jedince a společnosti na obou koncích eurasijského kontinentu. Jestliže západní myslitelé věnovali velkou část svého intelektuálního potenciálu promýšlení pojmů a definic a pohledu na společnost skrze jedince, na východě zřetelně převažoval zájem o souvislosti mezi společenskými konstituenty a o uspořádání společnosti jako celku. Přes mocné tlaky na uniformitu a standardizaci, kterým je v současnosti vystavena zejména materiální kultura, si mnohé společnosti východní Asie dodnes zachovávají četné prvky kolektivistické organizace, což zřetelně modeluje přístup k vlastní minulosti, od níž daná společnost v mnoha směrech a formách odvozuje svou identitu. Předkládaná monografie se ve svém širokém záběru zabývá recepcí a funkcemi mýtu, historie a fikce ve společnostech východní, střední a jihovýchodní Asie. Představuje celou šíři forem a modelů od literárních a historických kánonů po hagiografickou literaturu a mimo jiné ukazuje, jak je dodnes různým podáním historie na jedné straně přisuzována značná autenticita, a zároveň se historie s její poněkud hypertrofovanou funkcí normativu stává pro současné asijské společnosti mnohem větší zátěží než pro společnosti západní.