"One of the most influential Czechs living abroad, New Zealand author Jindra Tichy's fascinating memoir is one of exile and survival, of distance and painful longing. It depicts in a moving way the pain and confusion of banishment from home, family and friends into an exile removed from everything familiar." --
Próza inspirovaná Sládkovou básní Stín pralesa. J. V. Sládek zobrazil emigranta, který se ocitl v cizí neznámé zemi, a jeho stesk po domově. Hlavním motivem knihy Jindry Tiché je rovněž trauma emigrace prožívané dvěma hrdinkami v rozpětí dvou století. Intelektuálka Hana emigrovala z Čech do Anglie a poté na Nový Zéland po ruské invazi v roce 1968. Lady Henrietta, farmářova žena, emigrovala z Anglie na Nový Zéland v šedesátých letech devatenáctého století, v době hospodářské krize. Obě ženy se musely naučit žít v zemi, která jim byla z počátku bytostně cizí, asimilovat nové zvyklosti, nové hodnoty, jinou tradici. Obě musely překonat touhu po staré vlasti, která je největší trýzní každého emigranta. Jindra Tichá zároveň evokuje dobu, ve které se příběhy odehrávají, šedesátá léta dvacátého století v Anglii, která byla poznamenána novodobou evropskou nemocí, záští vůči přistěhovalcům, a počátky státu na Novém Zélandu v šedesátých letech devatenáctého století. Autorka používá soudobé prameny, aby poutavě vylíčila těžký úděl prvních usedlíků, kteří z pustiny vybudovali zemi zaslíbenou, zemi, jež je podle nejnovějších statistik ve všech ohledech nejžádoucnější zemí, ve které možno žít v jednadvacátém století.
Děj nové knihy Jindry Tiché -- /Čas fíků/ -- se snaží odhalit hlubší souvislosti a příčiny, které před více jak dvaceti lety vedly k sametové revoluci v tehdejším Československu. Příběh již čtrnácté knihy této originální autorky se odehrává ve dvou rovinách. První čtenáře zavede do Spojených států amerických v době prezidentství Jimmy Cartera a Ronalda Reagana. Kromě ostře viděných srovnávacích portrétů těchto dvou politiků nabízí mimo jiné i neotřelý pohled na každodenní život v Americe sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Druhá část knihy se pak odehrává v kouzelném prostředí italské Umbrie a Toskánska na jaře roku 2009. Hrdinové navštěvují slavná místa antického světa a renesance a objevují myšlenkové dědictví, které rozhodujícím způsobem ovlivnilo nejen evropskou kulturu, ale také naši českou současnost. Objevuje se zde i svébytná aluze na Hannibalovo Kartágo, zachycené prostřednictvím Flaubertova slavného románu Salambo. A samozřejmě v knize nechybí ani autorčina milovaná Praha, kterou Jindra Tichá žijící na Novém Zélandu nikdy nevymazala ze svého srdce a kterou dokáže (snad i díky geografické vzdálenosti) vidět ve výraznějších konturách než většina současných českých prozaiků.
Jaro klamných iluzí je v komorní rovině příběh životního rozčarování jedince, v obecnější rovině příběh ztráty iluzí celé generace. Hrdinka knihy žije poměrně spokojenou existenci v milované Praze, dosáhla Kristových let, je šťastně vdaná, má povolání, které jí vyhovuje, navíc společnost kolem ní se začala měnit k lepšímu. Pražské jaro 1968 začíná příslibem, že po dvaceti letech šikanování a tyranie nastává stříbrný věk prosperity a porozumění socialismu s lidskou tváří. Rok, který následuje, zboří všechny její iluze a nakonec ji přinutí opustit všechno, co dosud milovala, vyměnit svůj spořádaný život za nejistou existenci emigranta. Vedle komorního příběhu jedné lásky a jedné nevěry je román J. Tiché také nesmlouvavým pohledem na tehdejší společnost, její nemorálnost, její nesmyslné iluze o politické realitě komunistického Československa.
Na podzim 1943 přijíždí do Prahy mladý Němec Erich. Byl jmenován profesorem formální logiky na pražské německé univerzitě. Ve světě probíhá už třetím rokem válka. Válečné štěstí se ale začíná obracet proti Německu, které ještě donedávna šlo od vítězství k vítězství. Erich toho ví o válce hodně, až do svého zranění byl kapitánem německé ponorky. Před válkou studoval na nejlepších německých univerzitách a proslavil se řadou odborných článků. V krásné, výstavné Praze je klid, město však zato zaplatilo nesmírnou cenu, vzalo na sebe jařmo kolaborace s Hitlerovou říší. Hrdinka románu Hana, která před válkou studovala s Erichem logiku na univerzitě v Göttingenu, vyčte Erichovi, že přijal místo na německé univerzitě v Praze v době, kdy nacisté zavřeli všechny české vysoké školy. Erich tvrdí, že nezáleží na tom, kde a za jakých podmínek bádání probíhá, důležité je, že pokračuje. Román z válečné Prahy je současně také reflexí nad postavením jedince ve válečném dramatu, v době velkých historických zlomů, reflexí celého údobí německé okupace Československa, působení protektorátní vlády v Praze pod vedením prezidenta Háchy, stejně jako exilové vlády dr. Edvarda Beneše v Londýně. Také sedmnáctá kniha této autorky nepochybně vzbudí zasloužený zájem čtenářů.
Psychologické prózy Jindry Tiché si od devadesátých let získaly početnou čtenářskou obec. Přirozená linie ženského těla patří k tomu nejlepšímu, co tato česko-novozélandská autorka v beletrii vytvořila. Na osudech žen tří generací sleduje proměny života u nás, jak se odrážejí ve společenských souvislostech i v intimním mikrosvětě jednotlivců. Citlivě zachycuje atmosféru první světové války, konce Rakousko-Uherska, první republiky, nacistické okupace a postkomunistické společnosti. Čtenáři se setkají s autorčinou babičkou Annou, jednou z mála tehdejších podnikatelek, která v Bratislavě vybudovala úspěšný módní salon inspirovaný proslulými návrháři a módními domy v Paříži, Římě a Vídni. Část románu se odehrává v soudobých Čechách, kde jsou problémy stáří a nemoci popsány s nevšedním realismem. Autorka kritizuje lhostejnost a krutost, s níž se zachází s umírajícími v léčebnách dlouhodobě nemocných. Zdroj filozofických a politických ideálů, které v dnešních Čechách převažují, nachází u myslitelů devatenáctého století. Zaznamenává také postřehy o soužití Čechů a Slováků v různých fázích dvacátého století. Jindra Tichá tak ve své desáté knize opět přináší nadhled a hluboké vnitřní zaujetí, které čtenáře strhne od první stránky.
Osmnáctá kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché se vrací k problematice emigrace. Hrdinka Anna se narodila v Praze, která ji poznamenala navždy. Byla Evropanka tělem i duší. Svou vlast opustila po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Emigrovala až na samý konec světa, do zapadlého koutu kdysi mocného britského impéria, na Nový Zéland. Den, kdy musela Evropu opustit, počítala k nejčernějším dnům svého života. V letech sovětské okupace domů nemohla. Při výročí sovětského přepadení Československa se Anna neubrání vzpomínkám. Náhle zatouží vidět stará místa, staré přátele. Chce se do Čech vrátit na celé léto i s rodinou. Doufá, že se jí podaří ve svých vnucích vzbudit lásku nejen ke staré vlasti, ale k Evropě vůbec. Nepočítá ale s tím, že za čtyřicet pět let se změnila jak ona sama, tak i Čechy a celá Evropa. Rozchod s Evropou zachycuje dnešní život tohoto světadílu realisticky a bez příkras. Zároveň je to hold lásce k vlasti, která emigranta k domovině navždy poutá.
Kniha české autorky, žijící po r.1969 na Novém Zélandu, vypráví o exotické cestě do Tunisu ve společnosti dospělé dcery. Cestování mělo otupit ostří bolesti nad tragickou smrtí dívčina otce a poskytlo autorce příležitost ke vzpomínkám a k ohlédnutí za společným životem. V první dějové rovině se Tichá vyznává ze svého okouzlení Flaubertovým románem Salambo a srovnává tuniskou současnost s historickým Kartágem, v další rovině vzpomíná na začátky života své rodiny v cizí zemi a na postupnou adaptaci, a paralelně s tím se snaží vysledovat omyly i náhody, které vedly její manželství k rozpadu. Tyto tři roviny se vzájemně prolínají a ve výsledném efektu tvoří kultivovanou, upřímnou výpověď o jednom lidském osudu, o zmařených i naplněných nadějích.
Filozoficky laděné cestopisné povídky z Austrálie, ostrova Bali a Guatemaly. Povídky tvoří tři samostatné celky - Evangelium podle svatého mormona, Jak krmit bohy a Péro z ptáka Quetzala. Autorka v povídkách představuje trojí náboženské vidění světa s jeho rozmanitostí i absurditou - mormonství, náboženství na ostrově Bali a aztécké náboženství. Povídky jsou propojeny i dalším motivem, snahou vyrovnat se se ztrátou a způsobem odchodu životního partnera.
Nová kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché klade čtenářům otázku, zda máme právo - pokud je to v našich možnostech - zasahovat do lidského života. Zemětřesení, které otřáslo Novým Zélandem 22. února 2011, zničilo druhé největší město této země - Christchurch, které angličtí emigranti stavěli od šedesátých let 19. století, a v jedné vteřině zahubilo stovky lidí. Statisíce ostatních obyvatel ztratily práci, domov a veškerý majetek. Otřesy půdy ale pokračují dál, takže královská komise s konečnou platností rozhodla, že město na stejném místě nebude možné obnovit. Hospodářská škoda je astronomická a postihne na daních každého obyvatele země. Jak tomu bývá v podobných případech, část novozélandské společnosti propadne skepsi a nihilismu, začne odmítat tradiční morální hodnoty. Na tomto pozadí se odehrává soudní bitva o vině či nevině člověka, vzdělaného univerzitního profesora Fergusona, který pomohl své nevyléčitelně nemocné matce zemřít a jehož společnost pro legalizaci eutanazie oslavuje jako anděla milosrdenství. V konfrontaci s tím líčí Jindra Tichá neokázalé štěstí rodiny, kde konečně přichází na svět dlouho očekávaná dcera a vnučka. Výsledkem je strhující literární podobenství, v němž se prolíná mysterium smrti a tajemství zrození.
