Aleš Palán Libros

All roads lead to Czechia The Czechs seem to believe that the Earth is the center of the Universe, Europe is the centre of the Earth, and Czechia is at the centre of Europe. Reality Czechs The ability to put up with a situation adjusting as needs must has been elevated to an art form. Chuckling Czechs Czech humor is distinguished by mad screams, breast and thigh slapping, and uncontrollable braying. Top of the Czech list The Czechs would like to be seen as the cauldron in which all that's good from West and East melts; and if not the best, then at least one of the top nations in the world.

Rozhovory s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským vznikaly od dubna 1998 do srpna 1999 při návštěvách Aleše Palána a Jana Paulase na Želivě. Autoři nahráli zhruba šedesát hodin zvukového záznamu, který pak přepsali, upravili a strukturovali. Závěrečné znění rozhovoru B. V. Tajovský autorizoval; prvního vydání knihy se však už nedočkal. Název titulu je převzat z básně Jana Zábrany, která vyšla ve výboru Jistota nejhoršího. Předmluvu k prvnímu (i nynějšímu druhému) vydání namluvil Tajovského přítel Anastáz Opasek týden před svou smrtí; autorizovat ji však už nestačil.

Rozhovor Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými. V rozsáhlém rozhovoru Aleše Palána vzpomínají synové básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové na své rodiče, desítky jejich přátel, významných osobností české kultury, na dětství prožité ve Francii i v Petrkově u Havlíčkova Brodu, který se v jejich vyprávění stává ústředním místem, v němž se protínají životy a osudy mnoha klíčových postav české kultury 20. století. Vyprávění bratrů Reynkových je plné osobitých postřehů a humoru, vedle kultury se důležitou součástí jejich vyprávění stává i český venkov a jeho osudy, zejména za 2. světové války a v době po únoru 1948. Bratři se představují též jako výrazné tvůrčí osobnosti: Daniel jako fotograf, Jiří jako překladatel z francouzštiny. Kniha je uvozena předmluvou Jaroslava Meda a doplněna kalendáriem, jmenným rejstříkem a desítkami unikátních fotografií, dokumentů, faksimilí, grafik a kreseb.

Shromáždění na pražském Albertově, euforický pochod po nábřeží a následný masakr na Národní třídě vstoupily do dějin. Kniha Ten den: 17. listopad 1989 shromažďuje více než dvě stě přímých svědectví demonstrantů zkušených, ale i těch, kteří ten den vyšli do ulic poprvé, organizátorů i řadových účastníků, náhodných kolemjdoucích, zasahujících policistů i povolaných záchranářů. Jak prožili 17. listopad a co od něj očekávali? S jakými myšlenkami ráno vstávali a jakou budoucnost viděli před sebou, když byla demonstrace rozehnána a sčítaly se šrámy? Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den. Dává slovo známým i neznámým aktérům událostí, tedy i těm, kteří o svých zážitcích dosud nikdy veřejně nehovořili. Jejich vzpomínky doprovází rozsáhlý a z naprosté většiny doposud nepublikovaný obrazový materiál v podobě fotografií, dopisů, deníkových záznamů, oficiálních dokumentů či maleb. Ten den: 17. listopad 1989 má současným čtenářům umožnit toto zásadní datum zprostředkovaně zažít, zpřítomnit a přiblížit dnešku odkaz revolučních dnů a těžce nabyté svobody.

Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým, významnou osobností pro skauty, trampy a toulavé lidi, přináší fascinující pohled na jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které od padesátých let inspirovaly mnohé následovníky. Nevrlý, známý jako Náčelník, ukázal, že je možné prozkoumávat neznámé končiny bez mapy a s minimem vybavení, přičemž nalézá radost a smysl v nejistotě. Po odsunu německého obyvatelstva znovu objevil zapadlá místa českých hor a napsal o tom Knihu o Jizerských horách. Jeho Karpatské hry přivedly čtenáře k hrám na poutníka, které mnohým změnily život. V tomto knižním rozhovoru, který reflektuje jeho devadesátiletý život, Nevrlý sdílí své cesty, prožitky, víru, práci v libereckém muzeu a vzpomínky na osamělé výpravy do hor. Dokládá, že užitek z cest lze čerpat v každém věku, pokud zůstáváme dychtiví. Kniha je protkána humorem a obsahuje dosud nepublikované fotografie. Pro tuláky a ty, kteří o cestách sní, je Nevrlý legendou a jeho příběh ukazuje, že i dnes je možné být blízko přírodě a prožít naplněný život.

Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace. Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál se Svěrákem a Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou.

Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem. Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. „Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.

Knižní rozhovor s literárním historikem Jaroslavem Medem mapuje nejen jeho životní příběh, ale zejména setkání s jeho osudovou láskou literaturou. Krok za krokem můžeme sledovat, jak blízké soužití se slovem provází Jaroslava Meda od dětství až do dnešní doby. Medovy vzpomínky jsou cenným svědectvím o osobnostech, s nimiž se v životě setkal. V uhrančivém autorově vyprávění před námi vystupují Jakub Deml, Ivan Diviš, Bedřich Fučík, Ladislav Fuks, Josef Istler, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Ludmila Macešková, František Daniel Merth, Věroslav Mertl, Ladislav Novák, Suzanne Renaudová, Václav Renč, Bohuslav Reynek, Ivan Slavík, Josef Suchý, Jaroslav Šerých a další. Knihu lze chápat jako doplnění Medových literárních esejů na rozdíl od odborných prací zde může popustit uzdu pocitům, dojmům, sympatiím či odlehčeným historkám. V neposlední řadě jsou jeho vzpomínky také svědectvím o pohnuté době čtyřicetiletého komunistického panství, v němž byla právě jeho osudová láska tak často znásilňována, falšována a umlčována.

Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem. Český jezuita Ludvík Armbruster prožil v Japonsku půl století, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní univerzitě a navázal mnohá přátelství. Když mluví o Tokiu, říká „u nás“. Doma se ale cítí i v Česku. Díky této šíři perspektivy je rozhovor s ním něčím víc než jen ochutnávkou exotiky. Pochopitelně se umí dívat s nadhledem i na českou společnost; dovede klást otázky, které si obvykle neklademe. Jako filozof na ně neodpovídá dogmaticky, nýbrž dává podněty k hledání cesty, třeba i uprostřed protikladů. Jako katolický teolog se nebojí zamýšlet nad inspiracemi přicházejícími z východních myšlenkových proudů. Jako misionář si uvědomuje, že křesťanství stojí na konci jedné velké epochy. A jako moudrý člověk nabízí svou zkušenost a životní moudrost s noblesou, vtipem a pochopením pro jinakost druhého.

Ginsbergovo Kvílení a následný skandální soudní proces? Ferlinghettiho sbírka Lunapark v hlavě, která postupně dosáhne nákladu milion výtisků? Básníci, kteří odmítají své verše tisknout a chtějí je posluchačům za podpory jazzových skupin raději jen veřejně deklamovat. Do takové atmosféry vstupuje v roce 1963 sbírka nenápadného názvu autora nenápadného jména: The branch will not break/Tahle větev se nezlomí v té době šestatřicetiletého Jamese Wrighta. Obsahuje zhruba pětačtyřicet většinou kratších básní, témata jsou především přírodní, výrazně řidčeji sociální a zcela výjimečně snad až dobově politická. Kdyby měli studenti americké literatury najít mezi některou z beatnických sbírek a Wrightovými verši co nejvíc rozdílů, nemohli by dostat snadnější úkol. Tam, kde je dobový kontext mnohomluvný, sebevědomý a společenský, tam je Wright tichý, pokorný a niterný. Tam, kde beatnici osočují a šokují, Wright šeptá a konejší. Básník v první řadě konejší svou rozbolavěnou duši? právě ve verších nachází ochranu před samotou, smrtí a temnotou. Přitom právě slovo dark se stává nejčastěji užívaným Wrightovým výrazem. Své neurózy a chmury před čtenářem nezastírá, neskrývá je pod lacinou pastorální lyriku, na druhé straně se jimi ani nepyšní, nehonosí se možností vypsat se z nich. Básník s nimi žije. Žije jim navzdory.