Miloň Čepelka Libros

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích - zůstaneme-li metaforicky ve světě flory - dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu. Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Vydání Mandelu sonetů, jež právě držíte v rukou, je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se "sopkou, která zasypala sama sebe", musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

Na první pohled by se spojení "spoluobjevitel Největšího Čecha" a "stará japonská básnická forma" mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán). Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy - jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku - avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu. Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost. Stejně jako v "jedničce" je doprovodil ilustracemi Jiří Hovorka.

Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace. Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál se Svěrákem a Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v řeči vázané i volné, jako prozaik, dramatik, textař, moderátor, příležitostný zpěvák… Kulisy se mění, ale podstata zůstává: tři řádky v rozměru pět-sedm-pět slabik, a v nich okouzlení životem pozemským i tím, co je (doufejme a věřme) za ním, světem, přírodou, ženami… Autorovy pocity – někdy sladké, někdy hořké, jindy nabité emocemi, a pak zase zklidněné až rezignované – sdílejte s ním, jak je libo: od začátku, od konce, či napřeskáčku.

Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu. Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem. Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.