Kristýna Brožová Orden de los libros (cronológico)

Hippolyt Soběslav Pinkas (1827–1901) byl jedním z prvních „českých Pařížanů“, který prožil část svého uměleckého života ve Francii. Studoval malbu v ateliéru Thomase Coutura ve stejné době jako Édouard Manet, s nímž ho spojoval zájem o realitu a nekonvenčnost. Krajinářské náměty Pinkas hledal ve fontainebleauském lese, kde se dostal do okruhu předních francouzských malířů později nazývaných jako barbizonská škola (Jean-Baptiste Camille Corot, Jean- François Millet). Tato kniha poprvé komplexně pojednává o Pinkasově díle v kontextu francouzského malířství a sleduje umělcovu tvorbu od karikatur z revolučních let 1848–1849 až po zásadní malby vystavované na pařížských Salonech. Zvláštní pozornost věnuje obrazu Pohřební řeč o oběšenci (někdy nazývaným Modlitba za oběšence), který je unikátní nejen svým námětem, ale i příběhem, jenž se začal psát několik let před jeho vznikem a pokračuje do současnosti. Publikace přibližuje také Pinkasovu účast na Salonu odmítnutých v roce 1863, kde se jeho Stařec a smrt ocitl ve společnosti Manetovy Snídaně v trávě (tehdy nazvané Koupání). Hippolyt Soběslav Pinkas patřil k malířům, kteří dokázali sledovat aktuální umělecké tendence (realismus), a přestože je dnes známější jeho vnuk Jiří Voskovec, náleží mu díky malířské tvorbě i posilování česko-francouzských vztahů významné místo v dějinách evropské kultury.

Průvodce provází novou expozicí umění 19. století, která představuje nejvýznamnější díla malířství a sochařství období od klasicismu k romantismu. Vybraná kolekce, doplněná o reprezentativní zápůjčky z významných institucí a soukromých sbírek, je koncipovaná v chronologické linii do stylových, tematických a autorských celků. Integrální součástí expozice jsou též plátna německých a rakouských tvůrců.

Čtvrtý svazek edice věnované Topičovu salonu představuje období v rozmezí let 1894 – 1899, kdy se salon objevil na pražské umělecké scéně poprvé. František Topič jej založil jako výstavní síň svého nakladatelství a knihkupectví, které sídlilo na tehdejší Ferdinandově třídě č. 9 (dnešní Národní 7) v Praze. Přestože kulturní politika soukromých galerií v 19. století není prozatím dostatečně zmapována, je zřejmé, že Topičovy obchodní a výstavní aktivity byly ve své době spíše ojedinělé a směle konkurovaly oficiálním institucím. Program salonu zahrnoval monografické, skupinové a tematické výstavy českých i zahraničních umělců stejně jako prodej uměleckých předmětů a reprodukcí. Publikace Topičův salon 1894 – 1899 zachovává strukturu předchozích dílů. Obsahuje dílčí studie o nakladatelské a knihkupecké činnosti Františka Topiče, architektuře domu a prostoru pro expozice, výstavních aktivitách a plakátech. Cennou součástí je také antologie dobových textů z vybraných katalogů a soupis všech uvedených výstav z daného období s bibliografií ohlasů.

Národní galerie v Praze se tímto titulem po delší době vrací k tématu, které se vztahuje k dějinám její instituce. Kniha zachycuje působení a osudy prvního z představitelů Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, kteří byli historickými předchůdci pozdějších ředitelů Národní galerie v Praze. Publikace se zabývá nejenom Burdeho uměleckou tvorbou (přináší i kompletní soupis jeho grafického díla), ale samostatnou pozornost věnuje také jeho sběratelským a institucionálním aktivitám. Většina vyobrazených prací nebyla nikdy publikována. Prostřednictvím reprodukčního díla J. K. Burdeho jsou navíc zachyceny již nezvěstné kresby renesančních, barokních i současných mistrů.