Martin Hybler Orden de los libros (cronológico)

Kniha shrnuje sérii textů o paměti z let 1998-2007, které byly zčásti publikovány porůznu v časopisech, zčásti zůstaly ineditní. Pracoval jsem tehdy jako psycholog v gerontologických a gerontopsychiatrických zařízeních a moji pacienti byli převážně dementní senioři trpící Alzheimerovou chorobou, popřípadě jinými typy senilních demencí, což motivovalo můj zájem o problematiku paměti a jejího fungování. Z psychologických teorií paměti pak byl jen krok k pamětem jiným - historickým, literárním, rodinným, kolektivním, atd. Uvědomil jsem si, nakolik je otázka paměti komplikovaná a mnohostranná. Paměť patří k velmi obecným termínům jako je „svět“, „jsoucno“, „řeč“, „struktura“, „čas“, atd., při čemž každý z nich shrnuje jistým způsobem veškeré naše universum; proto je velmi obtížné je postihnout, neboť nemají žádný „vnějšek“, odkud bychom je mohli pozorovat. Přesto jsem se o něco podobného pokusil, bez nároku na úplnost a s rizikem jisté chaotičnosti textů, které přeskakují z psychologie do fenomenologie, nebo do historie a literární kritiky. Tato nesoustavnost je ovšem záměrná, neboť dle mého intimního přesvědčení je paměť samotná rovněž nesoustavná a přinejmenším místy chaotická.

Kritické reflexe a eseje o české literatuře z let 1983-2002, které autor původně publikoval v českých kulturních a literárních časopisech, převážně v Revolver Revue. Svou svobodu a kreativitu čerpají Hyblerovy texty, zahrnuté do výboru Kolem dokola, i z předpokladů, které by mohly být považovány za autorovu nevýhodu. Martin Hybler píše o literatuře, třebaže pracuje jako psycholog, zaměřuje se na českou scénu, i když trvale žije ve Francii. Profesní a geografický odstup spojený s inteligencí a vzděláním mu ovšem umožňuje vidět recenzované knihy v nečekaných perspektivách. Výkony spisovatelů požívajících v místním měřítku aury výjimečnosti (Vaculík, Kundera, Topol aj.) vystavuje střízlivému pohledu „odjinud". Uspořádal Michael Špirit.

Slovník Patrika Ouředníka nabízí jinou češtinu, než jsme zvyklí. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční" – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v žádných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého. Jsou tu prvky z argotu, slangů, ale i běžné hovorové, lidové, by i docela neutrální češtiny, najdeme tu výpůjčky korektních slov cizích, která přenesením do domácího prostředí nabyla expresivity, i solidní intelektualismy zgrotesknělé kontextem. Jsou tu slova a idiomy zachycené ve stavu zrodu, výtvory spontánní jazykové tvořivosti vlastně jen „omylem" fixované, a teď již přímo kodifikované slovníkem, ale jsou tu i výrazy s tisíciletou historií, jež svým bezprostředním poukazem k lidské tělesnosti byly odsouzeny k neoficialitě. Šmírbuch jazyka českého obsahuje 1.260 tématických skupin a podskupin a přes 16.000 lexémů. Čtvrté doplněné vydání.