Anton Markoš Libros

Jak titul prozrazuje, v hlavní roli knihy vystupuje nebeské těleso nám nejbližší. Autoři provádějí čtenáře teoriemi o jeho zrodu a vývoji, věnují se jedinečnému úkazu – životu, jeho vzniku a evoluci, ale hlavně tomu, jak evoluce života a planety probíhaly ruku v ruce. Líčení evoluce obvykle začínají až od prvohor, kdy se objevili živočichové; autoři ukazují, že předcházející tři miliardy let byly neméně zajímavé, protože právě tehdy bakteriální biosféra pilně přetvářela planetu na místo vhodné k našemu životu.

Jak se Homo sapiens proměnil za posledních 40 000 let, biologie donedávna opomíjela. Zamrzla snad naše biologická evoluce, zatímco došlo k explozi lidských kultur, jazyků a spirituality? Je růže stroj či dokonce krystal, anebo se vztahuje ke světu? Biolog Anton Markoš zve ke čtivému zamyšlení nad tím, jak my, všechny živé bytosti, rozumíme světu. Jde o první český příspěvek k rozvíjející se biosémiotice.

Anton Markoš, docent Přírodovědecké fakulty UK, ve své práci mapuje vědecké úsilí o pochopení fenoménu života. Při zkoumání života proti sobě stojí na jedné straně experimentální vědy, které hledají jednoduché zákonitosti na pozadí různorodosti jevů, a na straně druhé vědy humanitní, které na podobné ambice z velké části rezignovaly a vnímají jedinečnost a historickou podmíněnost kulturních projevů, včetně samotného poznání. Historicky je dnešní biologie spíše vědou experimentální. Živá bytost se však formuje jako entita historická, je produktem miliardy let trvající evoluce, a potomkem nepřerušené linie předků, kteří jí odkázali svou zkušenost jednak genetickým zápisem (DNA), jednak pravidly, jak tento zápis využívat. Z toho pramení některé paradoxy i výzva pro současnou biologii. Je čtení genetického zápisu strojovým dekódováním, nebo je čtením v pravém smyslu slova?

Začalo to nějak takto: Jeden z autorů (AM, biolog) se ve své knize věnované teoretické biologii otřel o mechanistické chápání života, odvrhl myšlenku, že by stroje a život mohly jednou znamenat totéž. Druhý autor (JK, informatik), který se ve svých knížkách zabývá zdokonalováním dovedností počítačů a robotů, cítil povinnost hájit stroje a jejich budoucnost. Oba pánové měli dost příležitostí se setkávat a svůj spor kultivovat, a s úžasem dospěli ke dvěma závěrům. V první řadě shledali,jak nesnadné je pro lidi ze dvou rozdílných oblastí nalézt společný jazyk, i když zdánlivě by vše mělo jít hladce - vždyť používají stejné pojmy. Právě tam, kde o něco jde, nabývají ty pojmy najednou velmi neostrých okrajů. To by se samozřejmě dalo vyhladit v diskusi. Mnohem skandálnější bylo zjištění druhé: nejen lidstvo, ale ani oni sami nemají ve věci života a strojů nijak jasno. A tak si začali trochu hrát a z té hry povstal tento text. Spolu se čtenářem se budou v problematice trochu šťourat a uvidíte, jestli nakonec budete všichni moudřejší, než když jste začali. Od počátku se kolem celého dění vyskytovala a vtáhnout do něho nechávala Fatima Cvrčková, manželka jednoho z autorů (AM). Nakonec dílo ilustrovala - to každý může vidět. Ona ale také rukopisné verze mnohokrát četla a spoustou dobrých nápadů přispěla; to už vidět není, výsledkem se chlubíme sami a za případné chyby také padá ostuda na nás.

Je Darwinova teorie o přežívání nejkvalitnějších druhů jediným vysvětlením vývoje života na Zemi?

Jacques Monod v zrcadle naší doby. Kniha Náhoda a nutnost, testament jednoho ze zakladatelů molekulární biologie a nositele Nobelovy ceny, vzbudila v době svého vydání neobyčejný rozruch ve vědecké obci i mezi laiky. Autor v ní rozvíjí své názory na uspořádání a fungování světa vůbec a života v něm zvlášť, a také na roli člověka, který se v tomto lhostejném světě octl pouhou náhodou, jak věří. Z ideologických důvodů nesmělo u nás dílo vyjít v době svého vzniku a později dostaly přednost tituly jiné. První český překlad Náhody a nutnosti vychází spolu s články desítky našich odborníků – biologů a filozofů z generace pamětníků i těch nejmladších. Titul je doplněn dobovými dokumenty: nobelovskou přednáškou J. Monoda, recenzí a nekrologem.

Ani oblečená, ani neoblečená, zahalená len tenkým, priesvitným závojom - atmosférou - sa vesmírom pohybuje naša Zem. Závoj je riedky a krehký, zložením a vlastnosťami však presne taký, aký potrebujeme. Chráni Zem pred vysokoenergetickým žiarením, ale prepúšťa viditeľné svetlo. Bráni infračervenému žiareniu uniknúť do chladného vesmíru, a tým na povrchu udržiava teplotu, potrebnú pre život. Čo všetko atmosféra neobsahuje - molekuly plynov, vodnú paru, kvapky vody, zrniečka prachu, organické zlúčeniny… Jej zloženie sa v histórii panéty menilo, ovplyvňované (aj) rozmiestnením kontinentov, smerom oceánskych prúdov, a prekvapujúco aj živými organizmami. Iné bolo v časoch zaľadnenia a iné v medziľadových dobách. Na atmosféru stále vplývajú aj živé organizmy. Aj človek. Kniha chce zvedavému čitateľovi ukázať, ako atmosféra pomáha udržiavať stabilné, životu na Zemi vyhovujúce podmienky, ako ovplyvňuje teplotu na povrchu Zeme, aj oboznámiť ho s procesmi, ktoré ovplyvňujú jej zloženie.

Biologie, podobně jako fyzika, okupuje hned několik světů, přičemž o tom, který z nich je ten „pravý“, z něhož jsou odvozeny ty ostatní – zda nějaký takový vů­bec existuje, nevíme nic. Taková podobnost, jdeme-li ke kořenům, není zcela náhodná: termín fyzika je odvozen od řeckého výrazu fýsis neboli příroda, ozna­čujícího harmonické propojení živého i neživého světa, které se navzájem pro­plétají, neustále se rodí a zanikají jeden z druhého a v druhém – a v této obnově neustále vytvářejí něco nového. Fyzika jako novověká věda část tohoto svého dědictví odhodila a poskytla jej nově se rodící vědě: biologii, jež do vínku svého zájmu získala právě ono prchavé, neurčité, neustále se rodící a zanikající jádro a podstatu přírody – život. Biologem je tak ten, kdo zkoumá makromolekuly virů a jejich fungování v hostitelské buňce, stejně jako ten, kdo zkoumá rozšíření invazních druhů rostlin (dejme tomu křídlatky) či globální ekologii kytovců. Tím, co všechny tyto badatele vzájemně spojuje, je historicky podmíněný vývoj neboli biologická evoluce. Na otázku, jak definovat živé, se proto nabízí odpověď „skrze evoluci“. Je-li však evoluce ze své podstaty historií, může o ní být věda? A jdeme-li hlouběji: co je vlastně věda? Lze vědecky popsat všechny projevy živého?

Jaké podobnosti lze odhalit srovnáním vlastností řeči a vlastností živé bytosti? Existují styčné body – a jestliže ano, najdeme společný jazyk, kterým by se dalo mluvit jak o živém, tak o řeči? Obohatí studium řeči naše chápání živého, pronikneme do tajemství řeči od vlastností živých bytostí? To jsou otázky, které se z různých úhlů pokouší nasvítit tento soubor textů z pera (či vlastně z počítače) biologů, filosofů a lingvistů, věnovaný izomorfiím mezi životem a jazykem. Ozřejmují se různé stránky jazyka a živých bytostí a jejich evoluce, a také historický vývoj poznání v tomto směru.