Podtitul: Růžový Sad přátelství a míru Lidice (1955–2015) / Rose Garden of Peace and Friendship Lidice (1955–2015). Publikace vydaná k 60. výročí založení Růžového sadu přátelství a míru v Lidicích. Odborná publikace pojednávající o historii a současnosti růžového sadu obsahuje mimo jiné jmenný seznam odrůd všech růžových keřů (vč. fotografie a popisu) nacházejících se v současnosti na jeho území. Nádherné celostránkové fotografie představují sad v jeho největší kráse v době plného květu.
Česko-anglický katalog Lidické sbírky umění 20. a 21. století vydaný u příležitosti 50. výročí jejího založení. René Block se po padesáti letech opět vrací do Lidic, aby po dvou předchozích donacích – z šedesátých a v poté z devadesátých let – obohatil místní sbírku výtvarného umění o další více než čtyři desítky uměleckých děl. Jednoduché konstatování, významné datum, skvělý galerista s obrovským smyslem pro to důležité, co umění přináší společnosti... Ale jak se to celé přihodilo, jaký to má význam? Lidice jsou i 75 let od svého zániku a následné obnovy stále fenoménem na mnoha úrovních. Jednou z těchto úrovní je bezesporu kreativita reprezentovaná vizuálním uměním, kterou osud Lidic vzbuzoval a dodnes vzbuzuje. Pomocí umění lze vyjádřit nevyslovitelné, umění má schopnost vlastními výrazovými prostředky sdělit více, než je možné vyjádřit verbálně, a snad lze s jeho pomocí pohnout společnost k vlastní reflexi. Umění v Lidické sbírce se o to jistě snaží.
Můžeme hovořit o české paměti, a pokud ano, jaká je a co ji utváří? Kolektivní monografie připravená pracovníky Památníku Lidice se zabývá zkoumáním paměti v souvislosti s českými dějinami. Knihu otevírá příspěvek Miroslava Hrocha, který zkoumá paměť a historické vědomí v kontextu národní pospolitosti, což podněcuje úvahy o vztahu minulosti a současnosti. V první části se autoři zaměřují na české dějiny v paměťové kultuře, identifikují specifické historické příběhy, které formují národní narativ, a zkoumají, které příběhy jsou z něj vyloučeny. Politika paměti a kulturní politika jsou klíčovými aspekty výzkumu paměti a představují prostor pro vyrovnávání se s minulostí. Druhá část knihy přináší pohled na interakci historie, politiky a sociologie. Závěrečná část se věnuje prezentaci moderních dějin veřejnosti prostřednictvím muzejních expozic a jejich vlivu na národní identitu. Monografie nabízí vhled do práce dvanácti historiků a politologů, renomovaných odborníků i mladých badatelů, jejichž rozmanité přístupy ukazují možnosti zkoumání paměti a paměťových tradic v českém prostředí.
Ve dnech 1. a 2. listopadu 2008 se na Semináři dějin umění Masarykovy univerzity konalo setkání studentů doktorských programů dějin umění v ČR. V rámci prvního bloku nazvaného Umění a společnost zazněly tři příspěvky, z nichž dva byly věnovány konkrétním historickým příkladům vzájemných vztahů mezi uměleckohistorickou sférou a společensko-politickým děním. Poslední se zaměřil na genezi a proměny základních pojmů památkové péče. V následující sekci Dějiny umění a kurátorská a pedagogická praxe byly předneseny tři referáty přesně odpovídající tematickému zaměření daného bloku. Poslednímu, metodologickému oddílu Výzkumná metoda v dějinách umění byl věnován celý druhý den, kdy byli posluchači seznámeni se sedmi příspěvky zabývajícími se rozmanitými metodologickými postupy.
Kniha je součástí projektu Martina Homoly, který při 75. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků nabízí nový pohled na tragické události z června 1942 prostřednictvím svědectví žijících pamětníků. Projekt Domov můj – svědectví portrétu zahrnuje fotografie, jež vyjadřují naději a sílu přeživších, kteří překonali útrapy totalitních režimů. Tváře těchto lidí odrážejí obrovskou životní energii, nadhled, odpuštění a usmíření, které jsou klíčové pro jejich životy. Výstava a kniha poskytují jedinečnou příležitost setkat se s těmito pozoruhodnými osobnostmi. Lidice se v roce 1942 staly symbolem nacistické brutality a později byly zneužity socialistickou propagandou. Bezmoc a zneužití obyvatel byly podrobně popsány historiky a pamětníky po roce 2000. Naopak Ležáky, díky své odbojové činnosti, se do socialistické propagandy nehodily. Projekt Domov můj doplňuje existující literaturu o vizuální dokumenty, které zachycují pamětníky skrze jejich výrazy a tváře, čímž otevírá novou kapitolu v porozumění historickým událostem. Fotografie konfrontují diváka s rodinným prostředím a umožňují zamyslet se nad ztrátou domova a rodiny. Na místech, kde kdysi stály Lidice a Ležáky, dostává hledání ztracených hodnot novou, hlubší dimenzi.