Alain Besancon Libros

A escola se transformou em uma máquina de desaprender, gerando novos bárbaros? Na França, a opinião pública enfrenta uma crise escolar sem precedentes. Este livro analisa fenômenos frequentemente ocultos, como a covardia de professores, administradores e sindicatos, que, em conluio, promovem a ascensão de falsas ciências e gadgets pedagógicos. A "renovação dos colégios", ainda em curso, contrasta com as declarações das autoridades escolares. A originalidade da obra, relevante também no Brasil, reside na reflexão fundamentada sobre as causas desses erros. A pedagogia moderna, que parte da ideia de tabula rasa, busca educar uma nova humanidade, assim como o socialismo almeja uma sociedade perfeita. Essa abordagem resulta em um "socialismo primário" na educação, caracterizado pela irresponsabilidade, pela busca insaciável de igualdade, e pelo fascínio por um saber distorcido, contribuindo para a ruína do ensino e a formação de gerações desprovidas de conhecimento. A análise crítica, muitas vezes cáustica, oferece uma contribuição valiosa para aqueles que ainda não se deixaram levar por esse processo maquiavélico, buscando evitar o colapso total da escola. É uma leitura essencial para professores, administradores, políticos e pais que desejam uma educação eficiente e saudável para seus filhos, longe de revoluções pedagógicas desastrosas.

Kdo je – nebo kdo může být – v dnešní době autorita? Nemám na mysli autoritu mravní, ale někoho, kdo je schopen zásadní reflexe našeho místa ve světě, kdo dokáže nahlédnout skutečnou duchovní situaci doby na pozadí uplynuvších staletí civilizačních a kulturních dějin. Mám na mysli autoritu duchovní, autoritu z ducha. Jedním z mála lidí, kteří odpovídají tomuto kritériu, je současný francouzský historik idejí Alain Besançon. Velice aktivní a plodný vědec a myslitel nemá jen kritická slova, ale také slova východisková, jež mají svoji váhu a platnost i v situaci, která se může jevit jako bezvý­chodná, protože reflektují skutečný stav. (Josef Mlejnek v předmluvě ke knize)

Sborník přináší živé, na sebe navazující diskuse vynikajících světových intelektuálů a expertů. V toku debat samých lze zachytit několik stále se vracejících neznámých. Bojovali komunisté proti fašismu pod tlakem okolností a z oportunistických důvodů, nebo je antifašismus podstatnou součástí komunismu? Představovaly komunismus a fašismus ve 30. letech stejné zlo, nebo byl komunismus zlem ˝menším˝? (...) Pro českého čtenáře je sborník Komunismus a fašismus zajímavý hned ze dvou důvodů: jednak v něm - možná i s jistým uspokojením - nalezne jednoznačné odsouzení komunismu z úst intelektuálů, kteří svého času kouzlu komunistické iluze propadli. A za druhé nám jasná stanoviska účastníků francouzských debat snad připomenou, že trvalá reflexe komunismu by měla svůj terapeutický přínos i pro českou společnost.

V současnosti pozorujeme vzestup zájmu o náboženství, zejména judaismus a islám, které se ve Francii stále více prosazují. Křesťanství, dříve považované za „náboženství většiny Francouzů“ podle konkordátu podepsaného Napoleonem Bonapartem, nyní zažívá krizi. Jaký význam mají pro tato náboženství jejich ortodoxie? Tímto pojmem se odkazuje na centrální body, které jsou zaručeny svatými texty a názory učenců, a které ukazují na soudržnost a originalitu každého náboženství. I když jsem kritický k ortodoxii, nemám v úmyslu ji odmítat. Uchovala si náboženství schopnost vnímat skutečnost? V této knize se zaměřuji na katolicismus a jeho reakce na velké události, jako je komunismus a islám. Na vstupech do katedrál se objevuje žena se zakrytýma očima, což symbolizuje, jak si církev často sama zavazovala oči. Tyto otázky jsou zásadní pro současného člověka a snažím se je zpracovat z pohledu historika. Kapitoly zahrnují témata jako věda o náboženstvích, ortodoxie, křesťanské umění, vnímání ruského komunismu Římem, rozum v latinské církvi, porozumění islámu na 2. vatikánském koncilu, náboženství šoa, manželství diecézních kněží a demografie pekla.

Francouzský filosof a historik Alain Besançon nabízí bilanci a syntézu svého více než půlstoletí trvajícího zájmu o Rusko a sovětský komunismus. Pro české čtenáře je tato kniha aktuální mj. v tom, že podrobuje kritice naivní a ahistorické názory francouzského intelektuálního milieu naRusko – ať již v levé, nebo v pravé části tamního společenského spektra. Pro svůj kritický přístup si Besançon vysloužil označení „rusofob“, které je stejně jednostranné, jako bylo před časem povrchní označovat ho za „sovětologa“. Autor sám v závěru své knihy říká: „Neexistuje žádný důvod být rusofil, nebo rusofob. Ani já nejsem jedním ani druhým. Mne v prvé řadě zneklidňuje naše důvěřivost, naše naivita a naše netrpělivost.“

Unikátní a rozsáhlá mezioborová práce nabízí první ucelené dějiny obrazoborectví (ikonoklasmu) - jevu, který provází a spoluvytváří evropské kulturní dědictví. S hlubokým porozuměním všem aspektům dané problematiky nás autor provází spory mezi zastánci obrazů (ikonofily) a jejich odpůrci (ikonoklasty). Jeho erudovaný výklad nespočívá pouze ve sledování vývoje filosofické argumentace od předsokratiků, Platóna, Aristotela a jiných významných myslitelů až ke Kantově a Hegelově estetice. Pozornost věnuje také tomu, jak odůvodňovala či odsuzovala zobrazování Boha nebo božského různá náboženství a duchovní směry, a poukazuje na nejednotný postoj různých křesťanských denominací. Jednotlivé myšlenkové proudy představuje na pozadí společenských souvislostí daného období a všímá si, jak ovlivnily evropské umění. Své bádání autor zakončuje mimořádně podnětnou analýzou moderního abstraktního umění (Malevič, Kandinskij, Mondrian), které považuje za poslední výboj starého ikonoklasmu.

Aber darf man den Rassentotalitarismus und den Klassentotalitarimus miteinander vergleichen? Der Vergleich ist dann nicht zulässig, wenn man seine Aufmerksamkeit allein auf die Ideologien richtet. Lenkt man sie auf die Opfer, drängt sich der Vergleich geradezu auf, trotz aller Unterschiede: Beide Ideologien entwerteten unverhohlen das jüdische Volk und das Judentum. In ihrer Sprache griffen die Ideologen auf Formulierungen zurück, die ihnen die jüdische Religion und Kultur vermittelt hatte: 'Das heilige Volk', von dem Hitler sprach, oder das kommunistische 'Paradies im Diesseits' dokumentieren, wie sehr sich die Demagogen des Vokabulars jener bedienten, die sie vernichteten. Die Einzigartigkeit der Shoah hat vielfältige Kulturen unwiederbringlich untergehen lassen, die sich durch nichts wieder verlebendigen lassen, außer durch die Erinnerung. Dem bedrückenden Thema zum Trotz macht Alain Besançon auch Mut. Er ruft auf, sich an die Opfer zu erinnern und das öffentliche wie private Gedächtnis zu schärfen und zu kultivieren. Denn das Leben ist, wie eine jüdische Weisheit besagt, kurz, aber die Erinnerung dauert unendlich.