Česko-anglický katalog k výstavě Rozkulačeno! Půlstoletí perzekuce selského stavu, kterou ve spolupráci s Národním zemědělským muzeem a dalšími institucemi připravil Ústav pro studium totalitních režimů, zachycuje vývoj selského stavu na českém území od Rakouska-Uherska přes první republiku, protektorát a socialismus až do současnosti. Největší pozornost je věnována období druhé světové války a komunismu.
Katalog z výstavy věnované činnosti kurýrů a převaděčů v oblasti Šumavy ve 40. a 50. letech 20. století.
Předjařím obvykle nazýváme období, které následuje po zimě, jež nás sužuje nevlídnými podmínkami, veskrze nepříjemným mrazem a nepohodou. S předjařím naopak přichází naděje a optimismus. Šestou dekádu dvacátého století si nejčastěji spojujeme s pražským jarem roku 1968, to ovšem bylo vyvrcholením déle trvajících procesů, které tak můžeme analogicky nazývat „předjařím“ a jež se snaží alespoň částečně zmapovat a interpretovat tato publikace. Kolektivní monografie Předjaří. Československo 1963–1967 navazuje na knihy Osm let po válce. Rok 1953 v Československu a Československo v letech 1954–1962. Je rozčleněna do kapitol Kultura, Regiony – Společnost – Církev, Průmysl a Politika a mezinárodní vztahy.
Osm let po druhém globálním konfliktu dvacátého století byl svět rozdělen na dvě politické soustavy, u nichž bylo zřejmé, že porazit se navzájem nemohou, naopak že spolu musí koexistovat. Součástí tohoto světa bylo i lidovědemokratické Československo, jehož obyvatele zasáhlo v roce 1953 několik fatálních událostí: smrt sovětského vůdce J. V. Stalina i prezidenta republiky Klementa Gottwalda, peněžní reforma, vysídlení obcí poblíž železné opony. Pokračovala likvidace živnostníků a soukromě hospodařících zemědělců… Kolektivní monografie nabízí bezmála čtyři desítky příspěvků, jejichž autoři zkoumali rok 1953 z různých úhlů a pokusili se složit mozaiku života celé společnosti i jejích jednotlivých segmentů. Místo zde tedy mají jak regionálně zaměřené texty, tak studie o velkých celospolečenských tématech, jako je problematika Státní bezpečnosti, role KSČ či odborového hnutí v tehdejší společnosti, průběh peněžní reformy či situace ve vědě, kultuře i sportu.
Kolektivní monografie je rámcově rozčleněna do pěti oddílů: 1. Kultura, věda, školství, 2. Politika, 3. Hospodářství, 4. Církev, 5. Regiony. Příspěvky přibližují dané časové období z různých úhlů pohledu. Tematicky jsou vcelku vyvážené, zájemce se dozví řadu zajímavých a inspirujících informací z různých oblastí lidského života, života společnosti či vědních oborů. Opět se podařilo zachovat mezinárodní ráz publikace, což je vždy podnětné a pomáhá to odkrývat témata pohledem zvenčí. Publikace navazuje na předchozí (Osm let po válce. Rok 1953 v Československu; Československo v letech 1954–1962; Předjaří. Československo 1963–1967; Jaro 68 a nástup normalizace. Československo v letech 1968–1971; Bezčasí. Československo v letech 1972–1977), které čtenáře provázejí našimi poválečnými dějinami. Přispívá tím k dalšímu poznání naší moderní historie a jejích častých a mnohdy záludných zákrutů.
sou malé dějiny v době bezčasí skutečně malými? Bezčasím můžeme chápat období strnulosti a nehybné těžkopádnosti. Období, kdy staronové elity dusily slibně se rozvíjející občanskou společnost. Období, kdy o kariéře člověka rozhodovala jeho odpověď na otázku, zda 21. srpen 1968 znamenal internacionální pomoc. Období, kdy výrazní oponenti režimu byli upozaďováni, umlčováni, odstraňováni na periferii společnosti či sami raději volili emigraci – nebo k ní byli nuceni. Období, kdy na politické šachovnici působila pouze jedna strana. Většina obyvatel tehdejšího Československa se v reakci na nové poměry stáhla do soukromí, na své chalupy a ke svým koníčkům – což režimu vlastně vyhovovalo. Vládnoucí komunistická strana sice po lidech požadovala účast na oficiálních slavnostech a akcích, jako byly oslavy různých výročí nebo „volby“, případně deklarativně vyslovenou podporu (Anticharta apod.) – o skutečně angažované občany však zájem neměla. A přece pozvolna vznikaly ostrůvky svobody. Vedle oficiální literatury se začal šířit samizdat a filmová tvorba, na počátku 70. let tak zoufalá, se postupně osmělovala. Připravovala se helsinská konference, která poté otevřela prostor obraně lidských práv a Chartě 77. Malé, zdánlivě dílčí dějiny vstoupily na mezinárodní scénu, aby připravily změnu dějin velkých.
Třiatřicet příspěvků v této kolektivní monografii spojuje ústřední téma – kolektivizace zemědělství v Československu. Kniha je rozdělena do sedmi oddílů a čtenář v ní najde texty českých a slovenských autorů, jež nahlížejí dané téma z pohledu historika, archiváře či právníka. Vedle vývoje vztahu člověka k půdě na vesnici a násilného zpřetrhání tradičního způsobu hospodaření je pozornost věnována také perzekuci sedláků, vyvlastňování majetku církví, využívání bývalých zemědělských usedlostí nápravnými zařízeními, komunistické propagandě či různým formám odporu proti zabavování majetku. Několik příspěvků zaznamenává průběh kolektivizace na příkladu konkrétní obce a jednotlivých hospodářských rodů. Publikována je i známá studie bývalého agrárního politika Ladislava Feierabenda „Jak z komunistického kolektivního vlastnictví půdy vytvořit nový systém“, kterou národohospodář napsal v červnu 1954 v exilu a jež představuje tehdejší plán nápravy zemědělství po násilném združstevňování.
Méně pozorní současníci událostí v únoru 1948 v Československu si mohli myslet, že jsou svědky mezního vývoje, který završuje předchozí politické směřování, avšak brzy zjistili, že to znamená zásadní zlom. Rostoucí mezinárodní napětí a vnitropolitické změny, charakterizované násilím a represí proti oponentům KSČ, přivedly k novému fenoménu – protikomunistickému odboji. Tento třetí odboj, navazující na tradice předchozích, čelil novým podmínkám a měl odlišné cíle. Neusiloval o obnovení české státnosti ani o zachování národa, ale o udržení demokratických a křesťanských tradic. Formy odboje tomu odpovídaly, přičemž historici dnes považují za významné zpravodajské aktivity kurýrů a převaděčů na západních hranicích, které oddělovaly Východ od Západu. Tato kolektivní monografie se zaměřuje na problematiku kurýrů a převaděčů a přináší nové pohledy a interpretace, které doplňují mozaiku historického příběhu odehrávajícího se na pozadí studené války. V tomto světě šlo nejen o svobodu slova a myšlení, ale i o samotný život.
Po roce 1953 pozvolna docházelo (zpočátku téměř nepozorovaně) k uvolňování mezinárodního napětí a začalo dlouhé období koexistence dvou systémů. Československo tento vývoj víceméně kopírovalo. Lidem se začalo „volněji dýchat“. V mnoha oborech a odvětvích byly položeny základy budoucího rozmachu šedesátých let, nicméně i v letech 1954–1962 se mnoha lidem nežilo lehce. Vrcholila kolektivizace se všemi svými stinnými stránkami, Státní bezpečnost stále pronásledovala velké skupiny „nepřátelských elementů“, lidé v sobě nesli pocit křivdy a zlost z peněžní reformy realizované náhle v roce 1953… Tato kolektivní monografie předkládá téměř pět desítek příspěvků, jejichž autorky a autoři nahlížejí na léta 1954–1962 z různých úhlů. Vznikla tak mozaika života československé společnosti.
