Marie Rút Křížková Libros

Terezín survivor George (Jirí) Brady reflects on the efforts of the Nazi-imposed Terezín "self-administration" to aid imprisoned children. He recalls being among a group of boys led by Valtr Eisinger, who transformed their overcrowded living space into a vibrant world, fostering hidden talents and creativity. Between 1942 and 1944, a group of thirteen- to fifteen-year-old Jewish boys secretly produced a weekly magazine called Vedem (In the Lead) at Terezín. The boys, who called their cellblock the "Republic of Shkid," wrote, illustrated, and hand-copied issues behind blackout shades. Although the material was preserved by one of the few survivors of the Holocaust, it remained suppressed in Czechoslovakia for fifty years until its publication in 1995 in English, Czech, and German. Vedem offers a poignant insight into the lives of boys who were forcibly removed from their childhoods and families, ultimately facing the horrors of the Nazi regime. This edition features a new preface and epilogue, enriching the historical context of their experiences and the significance of their creative expressions amidst unimaginable adversity.

Svazek obsahuje básníkův deník z posledních měsíců jeho krátkého života.

Marie Rút Křížková (* 1936) se vedle vydávání díla Jiřího Ortena edičně zabývala tvorbou dětí v terezínském ghettu, vedla rozhovory s teologem Josefem Zvěřinou, edičně připravovala knihu pamětí Miloslavy Holubové, napsala dějiny salesiánů v českých zemích, zpracovala korespondenci Jiřího Lederera a věnovala se řadě dalších témat. Její závěrečnou prací jsou vzpomínky s názvem Slyšet a odpovídat, které nejen shrnují všechna tato témata, ale v dialogu se spoluautorkou knihy Šárkou Grauovou a na více než stovce zcela unikátních fotografií je rozšiřují o působivý obraz dětství a mládí ve 30., 40. a 50. letech, o popis kulturního života v Liberci v letech šedesátých, o záznam osobní cesty k židovství a křesťanství a zejména o jedinečné svědectví o životě v normalizačním Československu, zvláště o Chartě 77, jíž byla M. R. Křížková jednou z mluvčích. Kniha působivě kombinuje texty vzpomínkové, esejistické, publicistické, dokumentární a dialogické, které spolu s fotografiemi vytvářejí čtivý celek, vypovídající nejen o autorčině pohnuté životní cestě a práci, ale i o celé jedné epoše života v naší zemi.

Kniha je autentickou výpovědí autorky, signatářky a posléze mluvčí Charty 77.Marie Rút Křížková byla předvolána jako svědek v procesu s obžalovanými signatáři Charty 77 Jiřím Ledererem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem. Obžalovaným a posléze odsouzeným byl rovněž Ota Ornest, který Chartu nesignoval. V den procesu 18. října 1977 jí nejenže nevpustili do soudní síně, ale byla vykázána i z budovy Městského soudu v Praze. V roce 1979 si zapsala: "Dlouho jsem váhala, nemám-li se tohoto svědectví pravdě pro klid svůj a svých dětí vzdát. Ale matoucí kampaň, která následovala v tisku, v rozhlase a v televizi, mě utvrdila v přesvědčení, že mlčet nesmím. Pravda žije a působí i bez nás, ale my bez pravdy ztratíme život. A tam, kde se láme člověk, jde o zločin, na němž se nemohu a nechci podílet." Jde o autorčin rukopis z let 1977-79, který posléze opsala na stroji pro přátele. Kniha je psána s nadhledem a osobitým humorem, s doplňujícími poznámkami v textu, který musel být tehdy z bezpečnostních důvodů místy neadresný. Obsahuje rovněž dobové fotografie, dopisy a dokumenty. Text knihy i doprovedné materiály jsou zde tiskem publikovány vůbec poprvé. 1. vydání.

Z promluv vybrala a sestavila Marie Rút Křížková. Českým čtenářům se poprvé představuje kněz, jezuita a v současnosti děkan Katolické teologické fakulty UK, který v minulosti celá desetiletí působil jako profesor filozofie na tokijské Sophia University a rektor kněžského semináře v Tokiu. Zamyšlení o duchovní zralosti ve světle spirituality sv. Ignáce z Loyoly, která přináší tato publikace, jsou výběrem z pravidelných měsíčních duchovních obnov, jež otec Armbruster vedl u Sv. Ignáce v Praze během posledních deseti let. Sám autor o sobě v úvodu říká, že byl povolán žít a působit uprostřed Božího lidu. Píše: „Duchovní slovo je vždy více než pouhá informace. Je výzvou, která může vést k přehodnocení osobních postojů.“ Kniha je určena v prvé řadě křesťanům, kteří usilují o prohloubení svého duchovního života, což však neznamená, že by nemohla zaujmout i ty, kdo své duchovní zakotvení teprve hledají.

Obsahuje román Toník a Mařenka. Záznam snu, Eta, Eta, žlutí ptáci, Malá víra a další drobné prózy, některé společně napsané s Ivanem Blatným. Uspořádala a ediční poznámku napsala Marie R. Křížková.

Tam, kde nyní stojí bazilika, kterou můžete vidět na úvodní stránce, byla v roce 1866 jen louka. Vedle stál domek, v němž se 5. června roku 1835 narodila v německy hovořící rodině Kadeových dcerka Magdalena. Bylo to již druhé dítě této rodiny. Děti vyrůstaly sice v chudobě, ale měli pěkné dětství. To narušila smrt otce, když byloMagdaléně 13 let. V devatenácti letech ji čekala další těžká rána, vážně onemocněla. Prodělala zápal plic a zánět pohrudnice, později i zánět mozkových blan. V únoru 1865 se jí na hrudníku objevily rozrůstající se vředy. Pečoval o ni nejen její bratr Josef a jeho rodina, ale také dva lékaři: Dr. Görlich ze saského Gersdorfu a Dr. Ulbrich z Jiříkova. V listopadu 1865 oba lékaři prohlásili, že Magdalena trpí nevyléčitelnou chorobou a že brzy zemře. Z postele už nevstávala, když jí její bratr převazoval vředy na těle, upadala bolestí do bezvědomí. Kaplan z Jiříkova, František Storch, jí 21. prosince 1865 udělil svátost pomazání nemocných. Čekalo se, až ji milosrdná smrt zbaví utrpení. Zázrak O tři týdny později, v noci z 12. na 13. ledna 1866, nemohla Magdalena bolestí usnout. Její přítelkyně ze sousedního stavení, Veronika Kindermannová, jí onoho večera rozčesala vlasy, potom se obě pomodlily, načež Veronika usnula. Díky protokolu biskupské komise, můžeme však mít onu noc vylíčenou od samotné Magdaleny: "Najednou bylo v místnosti světlo, jasněji než za dne. Závěs u postele byl rozhrnut. Polekala jsem se. Šťouchla jsem loktem do Veroniky a řekla jsem jí: »Veroniko, vstávej, nevidíš, jak je tu jasno?« Veronika řekla: "Ale já nic nevidím." Před mou postelí stála postava zářící bílým světlem, se žlutou korunou na hlavě. Okamžitě jsem si pomyslela, že je to Matka Boží. Sepjala jsem ruce a začala jsem se modlit: »Velebí má duše Pána, můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.« Po těchto slovech jsem slyšela hlas, neobvyklý hlas to byl, jiný, než jakým mluví lidé: »Mein Kind von jetzt an heilt's.« (Mé dítě, od nynějška se uzdravíš.) A v tom okamžiku postava zmizela a já už necítila žádnou bolest." Souběžný německý a český text.

Sbírku Ohnice napsal Orten v letech 1939–1940 a vyšla v roce 1941. Je věnována památce zemřelého básníkova otce. Ve sbírce se spojuje básníkovo soukromí s válečnou dobou, kterou jako Žid prožíval ve velkém rasovém ponížení.