Jiří Klobouk Libros

period document - book of essays translator Daniel Morgan

Dvanáct tematicky různorodých povídek spojuje styl prolínající rovinureality a imaginace a často až surreálná představivost, pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Sen, a konkrétně trýznivé sny emigrantů jsou tak výchozím bodem uměleckého vyjádření zážitků a reflexí autorů, pro něž se rok 1968, a zvláště vpád vojsk Varšavské smlouvy, stal traumatem, s nímž se vyrovnávali v metaforické podobě. Emigrace je zde zpodobňována jako niterná skutečnost a zkušenost. Všechny povídky vynikají propracovanou formální stránkou, depresivní imaginativností a až expresivní úsporností a čistotou výrazu. Často připomínají scénář, ve kterém jsou podrobně rozepsány všechny záběry, i s označením ústředního bodu, na který je zaostřena kamera.Ambivalentnost pojmu domova, který zde nefunguje pouze jako symbol štěstí, přispívá k budování pochmurné a hutné atmosféry, prostoupené pocity strachu, nicoty a odcizení. Dům a domov se tak v Kloboukových povídkách stávají místem, které odpuzuje a v němž na člověka mohou čekat nebezpečné pasti.

This fine collection of short stories gives an example of experienced writing and deep feeling of the situation of mankind. The themes and styles oscillate between fantastic horror, kafkaesque absurdity, surrealism or even a tragic love story. It is a journey over half of our world: from the communist Czechoslovakia over to Russia and eventually North America, both USA and Canada. The author's language and approach succeeds in narrating even the bleak events with irony and humour.

Experimentální román Jazz II: Rodiče, poprvé vydaný anglicky roku 1979 v kanadském exilu, je, jak již napovídá sám jeho název, silně inspirován jazzovou hudbou, zejména jejími improvizačními prvky. Příběh, který není skutečným příběhem, se odehrává ve starobylém moravském městečku. Soustředí se na pomalý posun ke svému vyvrcholení, které představují školní oslavy, na něž se připravuje dcera hlavních představitelů Liz Badenbadenhanapelová. Čtenář se při čtení knihy nechává vést – svůj zrak propůjčuje jakémusi vnějšímu zdroji, oku kamery, která prohledává a propátrává jednu oblast za druhou, ať již fyzickou nebo duševní, noří se do hlubin dysfunkčního manželství, ohledává souvislosti a okolnosti. Improvizace spočívá zejména v tom, že tento putující periskop, skrze nějž my vnímáme jinak roztříštěnou strukturu celé knihy, nemá žádnou určenou dráhu, ale samovolně zatáčí a zahýbá, kam se mu zrovna namane.

Co je obsese? Chorobně nutkavá představa, jíž trpí ústřední postava nejlepšího psychologického románu spisovatele žijícího od roku 1968 v zámoří. Hrdina díla – hudebník perkusista od mládí žije s rozpolcenou myslí. Vnímá sice skutečnost, dvakrát se dokonce ožení a stává se otcem, rozvede se – ale zároveň po celou dobu plane láskou ke světoznámé pěvecké hvězdě, jako by byla jeho vyvolenou. Román působí až surrealisticky, snové obrazy se čím dál víc prolínají s realitou, napětí stoupá. Zvlášť když populární zpěvačka má opravdu přijet koncertovat do města, kde její vytrvalý „obdivovatel“ bydlí se svou kanadskou družkou.

Píše se rok 1951 a sedmnáctiletý Adolf Vincík má dvě vášně: hraje jazz na piano a je zamilovaný až po uši do herečky Jean Simmonsové z filmu Velké naděje. S denní realitou se Adolf pokouší vypořádat po svém: vymyslí si staršího bratra Bublinu, se kterým rozpřádá dalekosáhlé debaty. Svět, který ho obklopuje - budování socialismu a zářivého zítřka - je plný lží a nepravosti. Jediná cesta, jak z tohoto blázince uniknout, je zamířit místo do gymnázia na nádraží a vydat se vlakem na dalekou cestu za naplněním nenaplněných snů. Humorné vyprávění Adolfa Vincíka chce být blízké všem, kteří tu dobu zažili, ale i těm, které zajímá, jak to tehdy bylo...