Josef Vojvodík Orden de los libros

Kniha Josefa Vojvodíka přináší nový pohled na českou poezii druhé poloviny 20. století, zaměřující se na několik básníků, jejichž díla autor interpretuje jako poezii „výjimečného stavu“. Tento koncept, inspirovaný politickou teologií Carla Schmitta, autor používá jako metaforu pro tvůrčí akt a samotné básnictví. Vojvodík ukazuje, že poezie je unikátním zdrojem poznání, a zkoumá básníky, kteří prošli extrémními zkušenostmi, jako jsou schizofrenní symptomy (Zbyněk Havlíček), odboj a věznění (Robert Konečný), traumatizující zkušenosti politických vězňů (Josef Kostohryz, Václav Renč) a situace exilu (Ivan Diviš). Autor detailně analyzuje básnické texty a ukazuje, že „výjimečný stav“ zahrnuje široké spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou výjimky a normality. Vojvodíkova rekonstrukce kulturněfilozofických, mytologických a poetologických kontextů jednotlivých básní přispívá k pochopení, že skutečné básnické umění je silným pojítkem mezi člověkem a skutečností světa.

Antologie představuje Otokara Březinu, významného českého moderního básníka, skrze kritickou reflexi jeho zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů ukazuje, jak se recepce a obraz básníka vyvíjely. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968, a čtení je rozděleno do sedmi bloků. První blok se zaměřuje na období 1895–1903, kdy vycházejí Březinovy básnické cykly a esej Hudba pramenů. Druhý blok zahrnuje texty k Březinovým čtyřicetinám (1908) a prvním souborném vydání jeho básnických spisů (1913). Třetí blok obsahuje stati Otokara Fischera a Arna Nováka, které reflektují Březinovy padesátiny (1918) a vznik Československé republiky. Čtvrtý blok se věnuje Březinovým šedesátinám, udělení velké Státní ceny a setkání s T. G. Masarykem (1928). Pátý blok přináší reakce na Březinovo úmrtí, zatímco šestý se zaměřuje na polemiky ohledně jeho „obrazu“, zejména v Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931) a dalších textech z třicátých let. Závěrečný sedmý blok naznačuje poválečné aspekty rozumění Březinovu dílu v článcích z let 1949–1968.

Kniha z let 1930–1960 tvoří pandán k monografii o Janovi Zahradníčkovi a je komponována jako komentovaná antologie textů. Opírá se o dva typy ohlasů – soudobé kritiky a korespondence, které reflektují různé reakce na básníkovo dílo. Z široké škály publicistických a korespondenčních textů jsou vybrány ty, které se významně vztahují k Zahradníčkově tvorbě a komentují jeho básnické, esejistické a překladatelské dílo. Antologie zahrnuje kritické reakce a citace z dopisů adresovaných Zahradníčkovi, v nichž se objevují charakteristické zmínky o jeho práci. Třetí rovinu kompozice tvoří ediční komentáře, které osvětlují méně známé souvislosti a poskytují prostor pro výklad důležitých biografických a dobových literárních, kulturních a společensko-politických kontextů z doby Zahradníčkova aktivního uměleckého působení. Tyto komentáře hojně citují úryvky ze Zahradníčkových dopisů, v nichž básník reaguje na kritiku a odhaluje své osobnostní rozpoložení. Cílem bylo vytvořit rámec pro zachycení podstatných okolností Zahradníčkovy umělecké biografie.

Monografie o básnickém díle Jana Zahradníčka se zaměřuje na klíčový problém: jak básnické vnímání reality transformuje svět do poetického obrazu a jak je tato zkušenost zakotvena v našem životě. Zahradníčkovo dílo bylo téměř padesát let opomíjeno, což vyvolává nutnost klást zásadní poetologické otázky a hledat na ně odpovědi. F. X. Šalda v 30. letech tvrdil, že Zahradníčkova poezie obsahuje „nejvíc myšlenky a étosu“ mezi tehdejší českou poezií. Je tedy důležité zkoumat, jak v jeho poezii koexistují myšlenka, étos a cit. Na základě tohoto zkoumání vyvstávají tři hlavní teze: 1) Zahradníčkova poetika je specifickou antropopoetikou, tedy poetikou s antropologickými dispozicemi; 2) Je spojena s náboženstvím, konkrétně s katolickým křesťanstvím, jeho etikou a étosem, a lze ji považovat za theo-poezii; 3) V poválečném období se stává také politickou poezií. Tyto teze jsou dále rozvíjeny v kontextu literárních, uměleckohistorických, filozofických a estetických souvislostí a prostřednictvím analýzy konkrétních formálních prvků Zahradníčkova básnického díla.

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem zaměřeným na rekonstrukci klíčových pojmů a konceptů české umělecké avantgardy, zejména v literatuře a výtvarném umění. Kniha se vyhýbá tradičním uskupením, jednotlivým „ismům“ a literárněhistorickým kategoriím, a místo toho se soustředí na rekonstrukci uměleckých konceptů a specifických tvůrčích metod a postupů. Hesla zohledňují vzájemné vztahy mezi textem, obrazem, hudbou, divadlem, filmem a fotografií v kontextu doby, včetně vědeckého a kulturně-filozofického rámce a společensko-politických aktivit. Texty se pohybují mezi retrospektivní rekonstrukcí uměleckokulturních a sociokulturních fenoménů a tematizací problematických okruhů. Zaměřují se především na literaturu a výtvarné umění, ale také se dotýkají divadelního a filmového umění, architektury a moderní hudby. Kniha posouvá počátky české avantgardy do prvního desetiletí 20. století a sleduje vývoj tohoto hnutí, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategií až do roku 1958.

Kniha se věnuje dosud málo zpracovanému tématu avantgardy v poválečném Československu. Vedle teoretických kapitol, které zasazují pojem postavangardy do širšího kontextu, věnují autoři pozornost mj. činnosti postsurrealistických skupin kolem Karla Teiga a Vratislava Effenbergera i zvláštnímu, "alternativnímu" postavení avantgardy v reálném socialismu. Knihu doplňuje soubor textů z pracovního kolokvia věnovaného otázkám postavantgardy, překlad studie významného teoretika avantgardy Hala Fostera a obrazová příloha.

Příspěvky z kolokvia doktorského semináře pořádaného 3. června 2008 v Praze. Sborník, jehož příspěvky se věnují fungování pojmů generace, skupina a program na literárním materiálu (literární texty, literární život), a to v chronologickém sledu od literatury barokní až po literaturu soudobou. Pokrývají širokou a různorodou škálu generačních, skupinových či programových projevů, ať už jde o generační rozměr literatury českého baroka, koncepce a motivy české moderny ve srovnání s modernou bulharskou, vztah Skupiny 42 k jejím současníkům či mezinárodní kontext české experimentální poezie let šedesátých. Jednotlivé studie zkoumají, jak dané termíny organizují literární dění, buď z hlediska jejich dobového dopadu, anebo naopak prizmatem dnešní literární historie. Příspěvky vycházejí ze soudobých teoretických konceptů, s jejichž pomocí čtou a interpretují původní využití těchto pojmů.

Antologie přináší patnáct studií stoupenců fenomenologicko-antropologické psychiatrie, mezi nimiž jsou Ludwiga Binswangera, Eugena Minkowského a další. Tito autoři představují málo známou skupinu německých a francouzských psychiatrů a badatelů, kteří ve dvacátých letech 20. století iniciovali nový směr v psychiatrickém bádání a praxi v Německu, Švýcarsku a Francii. Tento směr se po roce 1945 stal významným a respektovaným v moderní psychiatrii. Fenomenologicko-antropologická psychiatrie se vyznačuje filozofickým zaměřením, mezioborovým pojetím vědecké práce a důrazem na existenciální dimenzi nemocného bytí. Autoři se zabývají tím, jak umělecká díla ztvárňují narušení vazby mezi člověkem a světem. Antologie se snaží zaplnit mezeru v českém kontextu, kde tento směr neměl snadnou pozici a nikdy se neprosadil. K publikaci je připojen obsáhlý doslov, který rekonstruuje hlavní témata, význam a přínos fenomenologicko-antropologické psychiatrie, obsahuje medailony autorů a výběrový soupis literatury o tomto směru a jeho protagonistech.