Ludvík Němec Libros

Psychologický román s kriminálními prvky staví hrdinu do složité životní situace, v níž je jako pasivní figurka posunován mezi poctivostí a korupcí, láskou a nenávistí. Neúspěšný hrdina, poznamenaný neradostným dětstvím a jedním životním selháním, pracuje za nepatrný plat jako fotograf v okresních novinách, kam se obrátí jeho bývalý učitel o pomoc při vyšetřování vážné nehody svého syna. Tato skutečnost hrdinovi připomene okolnosti, za kterých odešel z domova a umožní mu, aby se zase vrátil. Jeho příchod rozvíří staré události a urychlí vývoj nových, ústících v tragédii. Pro hrdinu je to bolestný, ale očistný proces.

Prvotina moravského autora, která je situována do městečka Mikulova, vypráví dramatický příběh lásky a přátelství současných mladých lidí.

Když se potkají žena a muž, kolik lidí se vlastně potká? Kolik bytostí je s námi ve chvílích nejintimnějších — a nemusejí to být jen bytosti živé a lidské? V okamžicích milosti jsou stěny mezi námi tenké a propustné jako buněčná membrána — a nejen stěny mezi milenci, ale i mezi světy. Hrdinové Němcových příběhů hledají právě v tomto pohraničním pásu mezi světy skutečnými a jen tušenými nějakou formu milosti, ať už je kýženými odpustky nová láska, nový život, nebo alespoň pochopení toho dosavadního. Nové povídky Ludvíka Němce jsou vážnější a niternější nežli v předchozí Lásce na cizím hrobě, jsou však stejně pečlivě vybroušené. Asi jako magická zrcadla, v nichž vidíme nejen milenecké páry, nejen autorovu skrytou tvář, ale především sami sebe…

Příběh ženy, která věří, že se celý svět odehrává jen v její hlavě, a příběh muže, který se snaží z tohoto labyrintu uniknout. Pro něj je Ariadninou nití jeho vlastní milostný příběh, možná se však nevyhne ani brutálnějším metodám. Lze ale přijmout podobu lásky, díky níž jeden život vzniká, zatímco jiný má být ukončen? Němcův román je utkán z desítek příběhů: některé si vymýšlí pomatená spisovatelka, jiné vkládá do počítačových her její obdivovatel. Tím hlavním je ale příběh mladé ženy a jejího milence, kteří ještě doufají v ten nejdůležitější příběh našich životů. Próza však není postmoderní hrou, v níž hrají roli alternativní linie a falešné identity. Na to se dotýká příliš citlivých míst v bytí většiny z nás. „Mezi zapraseným rohem nosorožcovým a zlatým rohem jednorožcovým je napjata struna, na níž si brnkám své milostné romance… to provazolezecké lano nad Macochou, po němž balancuji k vám,“ píše spisovatelka Barbora ve svých pamětech. A zatímco vysoko na tom laně se chvěje její syn se svou milenkou, hloubka pod nimi temní a záchranná síť nikde. Nepokládáme-li ovšem (spolu s autorem) za takovou síť samotnou literaturu.

Mistrovské povídky Ludvíka Němce se po devatenácti letech vracejí do literatury a navazují tam, kde autor před dvaceti lety skončil. Tentokrát se jedná o pět delších povídek, které volně spojuje jeden motiv a jedna hrdinka, čímž vytvářejí moderní, přetržitý román. „Idiote! Každý touží po lásce, ne? Jenže někdo si to přizná jen ve snech…“ Tato slova shrnují příběhy o láskách sněných i nesněných a o snílících, kteří rozdíl těžko rozeznávají. Tragikomický hrdina povídky Nějaké nebe žije vztahem ve snu, zatímco jeho reálný život je sexuální laboratoří jiné ženy. Vypravěč Dírky vytváří magický příběh v temné komoře svých představ. V magnetické Rezonanci nahlédneme do útrob těla a duše bilancujícího hudebníka. Zbožný stařec v klíčovém příběhu Lůno čelí smyslné touze, která ho přivede na práh zatracení. V závěrečném Vybřežení se kalná řeka erotických tužeb vylije z břehů a vtahuje nás do temných vírů. Ironický vypravěč a potulná profesionálka lásky Darja spojují všechny příběhy. Autor nabízí nejen milostné, ale především literární rozkoše, které činí z četby těchto románků sugestivní zážitek.

Prózy v tomto čerstvém souboru spojuje několik témat. Ta mají podobu otázek: Chová se člověk ve vyhrocených situacích tak, aby byl sám sebou, anebo jde o to vytvořit o sobě působivý obraz? Nakolik se s někým setkáváme kvůli němu a nakolik kvůli sobě? Jak se postavit k tomu, že lidé a věci kolem odcházejí a totéž čeká i nás? Povídky spojují i motivy hudby, stejně jako brněnské lokace. A spojuje je i atmosféra — posmutnělá, nostalgická, bilanční. Jsou to texty z životní fáze, kdy už se ví, že je pozdě. A jak to u Ludvíka Němce chodí, povídky jsou opět precizně vystavěné i napsané. Je patrné, proč tam každý motiv i každá věta jsou; prostě škola poctivého psaní.

Ve své nové próze, románu Hra na slepo, navazuje Ludvík Němec na tematickou situaci své prvotiny Nejhlasitější srdce ve městě, prohlubuje ji a rozvíjí. Opět jde o dnešní mladé lidi procházející nešťastnými zkušenostmi, jež si přivodili svou neodpovědností k sobě i k druhým. To, co serozehrává kolem centrálního dějového vlákna, příběhu lásky šachisty Oty Repuse a studentky Evy, účinně napomáhá autorovu úsilí portrétovat mladé lidi, postihnout povahu jejich vzájemných vztahů, citové ladění. Román, obsahující bohatou rovinu významů a dotýkající se skrytých stránek lidského bytí, dokládá, jak je pro mladého člověka někdy obtížné a nesnadné hledání pozitivních životních hodnot. Etický smysl knihy, prostý jakéhokoli moralizování, patří vedle individualizovaného vidění a přesné výpovědi k přednostem nové Němcovy práce.