Un historiador italiano cuyos intereses abarcan desde el Renacimiento italiano hasta la historia europea moderna temprana. Sus contribuciones se extienden también a la historia del arte, estudios literarios, creencias culturales populares y la teoría de la historiografía. Aborda la historia con un ojo agudo para la interconexión de diferentes campos, explorando los contextos culturales e intelectuales que dan forma a los eventos.
For centuries witches on trial admitted to taking part in "sabbaths" where they cast spells, enacted obscenely blasphemous rites and even devoured corpses. Many scholars believe that such confessions were just a reflection of their persecutors' fantasies. This book investigates.
In 1691, a Livonian peasant known as Old Thiess boldly announced before a district court that he was a werewolf. Yet far from being a diabolical monster, he insisted, he was one of the “hounds of God,” fierce guardians who battled sorcerers, witches, and even Satan to protect the fields, flocks, and humanity—a baffling claim that attracted the notice of the judges then and still commands attention from historians today. In this book, eminent scholars Carlo Ginzburg and Bruce Lincoln offer a uniquely comparative look at the trial and startling testimony of Old Thiess. They present the first English translation of the trial transcript, in which the man’s own voice can be heard, before turning to subsequent analyses of the event, which range from efforts to connect Old Thiess to shamanistic practices to the argument that he was reacting against cruel stereotypes of the “Livonian werewolf” a Germanic elite used to justify their rule over the Baltic peasantry. As Ginzburg and Lincoln debate their own and others’ perspectives, they also reflect on broader issues of historical theory, method, and politics. Part source text of the trial, part discussion of historians’ thoughts on the case, and part dialogue over the merits and perils of their different methodological approaches, Old Thiess, a Livonian Werewolf opens up fresh insight into a remarkable historical occurrence and, through it, the very discipline of history itself.
Menocchio's 500-year-old challenge to authority remains evocative and vital today.
"A wonderful book... Ginzburg is a historian with an insatiable curiosity, who pursues even the faintest of clues with all the zest of a born detective until every fragment of evidence can be fitted into place." -- New York Review of Books
In the best micro-historical tradition, Carlo Ginzburg, himself one of the founders and icons of this genre of historiography, dissects four moments of European intellectual history. This book relives the experience that participants in the Natalie Zemon Davis Lecture Series at the Budapest campus of Central European University had in 2019 listening to Ginzburg's eloquent and engaging discourses. For the purposes of this volume he has re-edited and completed the leporello of cases charged with the inherent ambiguity between secularism and religions. Secularism is often identified with rejection or at least distancing from the sacred. However, if one assumes that secularism also appropriates and reworks the sacred, its ambiguities come to the fore. The dilemma accompanies the reception of La Boétie's Servitude volontaire between 1574 and today. Before Walter Benjamin, the lesser-known 19th-century Léon de Laborde defended the profanity of reproducing the arts. The tension around the secular pervades the case of the College de Sociologie (Paris, 1937-1939), an attempt to analyze the ideological components of fascism. The fourth lecture approaches a much-discussed contemporary phenomenon – fake news – from a long-term perspective. To what extent are some disturbing features of the world we live in the result of a long, tortuous, unpredictable trajectory?
Italský kulturní historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejména svými „mikrohistorickými“ studiemi – texty zaměřenými na každodenní, lokální a individuální události, osoby či komunity, v jejichž příbězích zároveň prosvítají obecnější problémy dané doby. V této studii představuje nástup epistemologického modelu na konci devatenáctého století, založeného na čtení zdánlivě nepodstatných, nepatrných detailů coby symptomů nějaké komplexnější, přímo nepřístupné skutečnosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).
Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví. Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.
Kniha Pierovo tajemství je pokusem přenést koncept mikrohistorie do prostředí uměleckého světa 15. století. Ginzburg zde zkoumá společenské a kulturní vlivy, jež působily na malířské ztvárnění klasických biblických textů, Kristova křtu v Arezzu a Bičování Krista v Urbinu, jejichž autorem byl italský malíř Piero della Francesca. Na základě rozboru korespondence vzdělanců a humanistů, mezi nimiž nechyběli ani vlivní kardinálové usilující o unii s řeckou církví, kteří stáli v pozadí vzniku obou děl, ukazuje, jak se představy zadavatelů promítaly do umělecké řeči renesančního malíře, jak se vzájemně ovlivňovaly a do jaké míry působily na to, že v Pierově tvorbě představují obě fresky zcela výjimečná díla. Prostřednictvím psaných textů se tak Ginzburg snaží proniknout do nitra obrazu a velmi nápaditě přitom ukazuje cesty, jež mohou vést ke zcela novému čtení a chápání uměleckých děl, stejně jako k rozkrytí jejich druhého života.
Carlo Ginzburg rückt hier erstmals die Mentalität und das Weltbild eines Individuums ins Zentrum. Ein zentrales Buch der neueren Geschichtsschreibung. Das Buch erzählt die Geschichte des Müllers Menocchio, der 1584 vor der Inquisition bekennt: »Ich habe gesagt, daß, was meine Gedanken und meinen Glauben anlanget, alles ein Chaos war, nämlich Erd’, Luft, Wasser und Feuer durcheinander. Und jener Wirbel wurde eine Masse, gerade wie man den Käse in der Milch macht, und darinnen wurden Würm’, und das waren die Engel.« Ginzburg nimmt die Erzählungen des Müllers nicht nur ernst, sondern er rekonstruiert mit ihnen eine ganze Vorstellungswelt: die der vermeintlich illiteraten Unterschicht. Peter Burke und Natalie Zemon Davis, Roger Chartier und Robert Darnton – sie alle haben diesem Menocchio zugehört.
