Bookbot

Miroslav Salava

    14 de enero de 1960 – 4 de abril de 2016
    Miroslav Salava
    Lechtivé vtipy III.
    Pohyb pochyb
    Rozervárny a lihotvary
    Pětipěstí
    Zarakvití
    Krev můry
    • Básnická sbírka Miroslava Salavy. „... Jak napovídá samotný název Zarakvití, nejde o verše optimistické a radostné. Salavovy básně jsou ztělesněním znechucení – z vlastní duše, ze svého těla, ze světa a ze života vůbec. Upíná se ke smrti, která však pro něj není spásou a vysvobozením, ale vyvrcholením bídy života, je jeho završením v hnilobě a ve skáze. Tato sbírka je výpovědí člověka zmítaného dvěma světy a neschopného nalézt útočiště v žádném z nich. Je příliš slabý pro svět nezranitelných cyniků z dálky se vysmívajících lidskému snažení a utrpení a příliš vědoucí, aby byl uspokojen obyčejným životem a malými radostmi. ...“ – Eva Batličková –

      Zarakvití
      5,0
    • Nevšední texty Miloslava Salavy kongeniálně doplnil svými grafickými kreacemi akademický malíř Miroslav Hlaváček. Společným tématem obou umělců je v tomto případě jejich milovaná Zbraslav, o čemž svědčí i motto z deníku Karla Hynka Máchy. Ovšem mýlil by se každý, kdo by v této sbírce hledal pouhý (jakkoli hluboký a upřímný) výlev lokálního patriotismu. Oba umělci se (každý po svém, avšak shodně navýsost originálně) doslova „zmocňují“ především stinných stránek lidského života. Výsledkem pak je nesmírně vyvážená výtvarná i slovesná výpověď o strastiplném putování dvou citlivých duší labyrintem dneška.

      Pětipěstí
      5,0
    • „Salava! Nevím o nikom u nás (o nikom z živých), kdo by tak tvořivě zacházel s banálními motivy a obrazy,“ píše v doslovu k básníkově nové knize její editor Ivan Wernisch. Tato sbírka veršů je vlastně dalším zpracováním nepřetržitých a zatím nepřetržených denních záznamů, které autor pořizuje od roku 1992. Z těchto poznámek čerpal již ve sbírkách Krev můry (Petrov, 1997) a Zarakvití (Petrov, 1999) a využil je i v polovině let devadesátých k několikastránkové sérii v Literárních novinách, kde byly uveřejněny spolu s reprodukcemi Salavových dřevořezeb.

      Rozervárny a lihotvary
      4,3
    • Miroslav Salava svou sedmou sbírku básní nadepsal případným titulem: Pohyb pochyb. Název je to ironicky hravý stejně jako přesně rytmizovaný – zaklínající sám sebe do věčné smyčky, a tím přesně postihující jeden z klíčových motivů nemnoha veršů, jež pod něj byly shrnuty, a potažmo také celku básníkova dosavadního díla. Tím motivem, ba motivickou řadou klenoucí tematický oblouk, jsou různorodé a všetečné existenciální pochyby vyvedené „v barvách chorobných“ a soustavným pohybem zavíjející lyrický subjekt do kokonu samoty, ticha a cizoty, z níž se vnější svět se svými bláznivě blyštivými a hlučnými kratochvílemi jeví jako fantastická absurdní pantomima, jako spektákl napůl deziluzivní, napůl groteskní.

      Pohyb pochyb
      4,4
    • Lechtivé vtipy III.

      • 90 páginas
      • 4 horas de lectura

      Kniha obsahuje řadu vtipů,většinou neznámých,slušných i méně.

      Lechtivé vtipy III.
    • Samizdatový sborník básní Ewalda Murrera, Bohdana Chlíbce, Pavla Kolmačky a Miroslava Salavy.

      Básně
    • Název rozhodně není samoúčelný, protože celou sbírkou tohoto knihovníka z pražského Klementina se nese atmosféra vskutku barokní, až dekadentní. Obrazy tlení a zániku, bizarnosti, ale i zajímavá dávka ironie, zvláštní souznění ducha a tělesnosti, to všechno skutečně dokládá autorovoduchovní zakotvení v době barokní.

      Mé baroko
    • Zabít se tiše

      • 48 páginas
      • 2 horas de lectura

      „Miroslav Salava je básník, který neháže kamínky do vody, ale má svůj okruh čtenářů. Jeho díla jsou na první pohled velmi temná. Salava však není jen skeptik, hlasatel apokalypsy, je také skrytý humorista. Počtěte si v těch jeho hrůzách a uvidíte: mezi extatickým vytržením a plácáním se v banalitách je dosti volného prostoru, jejž zbožný básník vyplňuje bohapustou legrací. Jsem přesvědčen, že tato nová sbírka nebude knihou zbytečnou.“ *Ivan Wernisch*

      Zabít se tiše
    • V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou - ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování. Ačkoliv Miroslav Salava přečasto hauzíroval ve své tvorbě se smrtí, poezii potřeboval k životu víc, než cokoliv jiného. Svoji poezii intenzivně prožíval do morku kostí, do poslední hořké kapky blínu prýštící z napsaných slov. "Říká se, že jsou mé básně temné, jako víko od rakve. Prostě mám takový životní pocit. Všude se dá křepčit a šklebit, ale na jásání ve mně místa jednoduše není, to nechávám jiným." Nakladatelská anotace.

      Přibij mne ke dnu