Richard Popel Libros

Třetí díl volné tetralogie originálního českého spisovatele, žijícího od konce 60. let ve Velké Británii, splňuje všechna kritéria moderní světové beletrie: přináší příběh, napětí, hru, ale také klade provokativní otázky po smyslu a principu této hry, tvorby a ohledává možnosti románově-filozofického žánru. Odstupem od české reality, ale zároveň specifickým vztahem k ní, představuje Popel zcela ojedinělý typ českého písemnictví, srovnatelný s dědictvím Ladislava Klímy (filozofie) či Egona Bondyho (umění pojednat příběh s čtivostí a zábavností). Hlavního hrdinu a vypravěče (autora daných světů) Maxe po jeho zdárném vyléčení (kniha Paradýzo, Argo 2000) zastihne přítel z archivu tajemného pana Gajsta (kniha Gajstova láska, Maťa 1997) Paulus informací, že rukopisy jeho nedávného psaní byly ukradeny literárním terapeutem dr. Smržem. Následuje dobrodružná výprava do jihoamerické republiky Parahuary a jejích exotických pralesů, v nichž na čtenáře čeká záhada v podobě „zontologizovaných“ literárních světů a jiné svérázné nástrahy.

»Popelův román Ohledávání času přítomného naopak až bobtná nejen imaginací, s níž je příběh rozvíjen, ale i stylem, který je košatý, bohatý a nutí některé pasáže vyslovovat nahlas, propukat smíchem či trnout. Románový projekt, jak signalizuje už název, je vystavěn na půdorysu velkých modernistických románů – nejen Hledání ztraceného času, ale i Kafkových románů, Haškova Švejka, Klímova Utrpení knížete Sternenhocha a podobně. Od velkých autorů si Richard Popel bere potřebu experimentujícího a grandiózního psaní a vypravování; zároveň ale tyto romány, především Proustovo Hledání, nostalgicky v příběhu odsouvá do minulosti jako něco, co bylo, ale už není. Román v postapokalyptickém duchu líčí svět v lecčems podobný světu Topolova Citlivého člověka – svět, který se jeví jako neproniknutelný chaos, jenž vytrhal všechny tradiční kořeny a přináležitosti a nabízí jen provizorní přežívání. Právě v kontrastu s obrazy současnosti o to sugestivněji působí ony velké romány minulosti, k nimž se odkazuje, ale které už v tom současném světě zároveň vyznívají muzeálně a nepoužitelně.« Petr A. Bílek – Ediční příprava Martin Machovec.

Text Paradýzo, rozsahem blížící se románu, avšak žánrově velmi těžko vymezitelný, je reflexivní, meditativní, filozofická próza, kvazideník, mystifikační přelud neustále balancující na hranici snu a skutečnosti s mnohými prvky osobitého humoru, jazykového i situačního. Je zajímavým příkladem české literatury vznikající mimo území naší republiky, a přesto reflektující soudobou domácí skutečnost. Hlavním hrdinou je sám vypravěč a situace, události a svět viděný jeho očima, jeho neustále přemítajícím mozkem a posuzující myslí.

Příběh nenaplněné lásky, v němž světoběžník Gajst líčí svému příteli příběh své lásky ke krásné, ale odtažité Dymce. Chodil s ní už v dobách studentských, pak žil dlouhá léta v zahraničí jako velmi úspěšný muž a po návratu do Čech v 90. letech se s Dymkou opět setkal, ale nepodařilo se mu ji získat. Snad jen kvůli ní se stáhl do ústraní. Doslov napsal Martin Machovec.

Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska – Paradýzo – Paradýzo ztracené a znovunalezené – Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, respektive celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh“ literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny“ využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt“, je postava „Gajsta“ paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka“ Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego“, se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět“ v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu“ a v „divokém Kardašistánu“ – krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině“ a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry“.