Jiří Zygma Libros

Parafráze na Pirandellovu úspěšnou divadelní hru „Jindřich IV.“ Hraje se na hradě za dní nedávno minulých. Autorem parafráze je absolvent DAMU Jiří Zygma. Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

Překlad úspěšné české divadelní hry do francouzštiny zkoumá příběh supermarketů, aut, dálnic a lidí, kteří se v těchto lokalitách pohybují. Petr a Irena procházejí nešťastným manželstvím, neboť se jim nedaří mít dítě. Irena hledá milence, zatímco Petr obtěžuje mladé stopaře. Irenin milenec Matěj, který se vydává za Marcela, předstírá, že Irena je jeho první, ačkoliv má za sebou mnoho žen. V sexu je zkušený, ale v soužití se trápí. Konflikt mezi Irenou a Matějem vyvrcholí, když mu Irena vstříkne slzný plyn. Petr se pokouší vyřešit svůj komplex ohledně otcovství a zastavuje mladého studenta Eduarda, kterého se snaží přesvědčit k placenému sexu, což Eduard odmítá. Situace se vyhrotí, když Petr zamkne Eduarda v autě. Petrova situace se změní, když uvidí nabourané auto, které připomíná Irenu. Eduard ho zve na pivo, ale Irena se nakonec nabourá až poté, co ji Matěj opustí. Druhá dějová linka sleduje starší pár Josefa a Bětu, jejichž spory se týkají nákupů a domácích záležitostí. Hra se zabývá tématy svobody, neplodnosti, touhy po nepoznaném a nadnárodními obchodními zájmy, které vykořisťují lidi nejen materiálně, ale i duchovně.

„Středověká“ moralita o třech dějstvích. Hlavní hrdina Misogyn, vystupující v každém ze tří dějství pod jiným jménem (ještě jako Icthitofob nebo Mýtoman) má poněkud nevyhraněný vztah k ženám, nesnáší ryby a rád si vymýšlí: žije v dluzích v bytě pod finanční správou své tetičky, ze kterého ho chtějí vyhodit na ulici. Formou několika zápletek dokonce dojde ke zvířecí vraždě, díky níž ho začne hledat i policie. Sesype se tak toho na něj ze všech stran najednou poněkud dost, ačkoli on je v tom docela nevinně – jen on je totiž brán špatně a jako příčina veškerého zla. Ale řeší to po svém; stává se nedobrovolně střediskem útoků, jejichž rozřešení přinese až zamknutí ostatních postav v bytě, z něhož je osvobodí až ztráta vlastní přetvářky.

Román o nešťastné lásce, který autor napsal v pouhých šestnácti letech. Děj je zasazen do Anglie 30. let 20. století, tedy doby hospodářské krize, a ústředním hrdinou je zde mladý chlapec Bob, který sdílí s romanopiscem autobiografické prvky. Trpí zřejmě padoucnicí (samu autorovi byla v r. 2002 diagnostikována paranoidní schizofrenie, která byla později vyvrácena a nahrazena « lehčí » poruchou, a opakovaně se také několikrát v psychiatrické léčebně zotavoval po několika pokusech o sebevraždu). Totožné prvky najdeme i v tématu nešťastné lásky a tragickém konci hlavního hrdiny. Zajímavostí týkající se samotného vzniku románu je, že byl v letech 1997–1998 psán na elektrickém psacím stroji Olivetti, což je dnes už spíše kuriozita. Byl přitom psán ve čtyřech sloupcích bez rozdělovacích znamének, čímž autor odkazuje k názvu, který má vyjadřovat jak roční období jaro, léto, podzim a zimu, tak i tempo celého taktu, který je základem téměř veškeré hudby a rytmu života. Formátování zachované v jednom jediném originálu bylo však při přepisu knihy nepoužitelné, a tak je v tomto vydání zachován alespoň styl písma, který se dnes již téměř nepoužívá. Vydal Quadrom z. s. v r. 2014 podle originálu z let 1997–1998 s názvem „Chápete?“. 1. vydání.

Drama o dvou jednáních, jež se zabývá zálibou ve lžích, falešných snech a pokroucené fantazii. Autor hru napsal v řeckých Aténách. Řecká profesorka dějepisu je velmi cílevědomá a prostřednictvím cílené lži na základě překroucené historie to chce kvůli krizové situaci ve své zemi dotáhnout hodně vysoko až do politiky, k čemuž jí pomáhají demonstranti, osoby z lidu, které kolikrát nemají povědomí o základních věcech týkajících se jejich země, a proto jí slepě důvěřují a mylně považují za vyvolenou. Dva její kolegové jsou do sebe nešťastně zamilovaní, a protože nemohou mít děti, rozhodnou se ke konci hry rozejít, jelikož přišli na to, že jejich láska byla zbytečná a nenaplněná. Drama je velmi metaforické, a to zejména díky personifikovaným postavám, jako jsou Nenávist, Láska a Lež. Tyto zároveň vyplňují komické, někdy až drastické scény v druhé linii, blížící se prvkům epického divadla. Hlavní hrdinka to nakonec kvůli svým ambicím směřuje až do čela vlády pro účely převratu, za což je však mimo sebe samotnou obdivována jen svým kolegou, aby nahradila další zástupce klamů. Je otázkou, nakolik jí k tomu dopomohla lež a jak ona sama sebe vnímá před přírodou – symbolickými prvky v bodech zvratu jsou zde zemětřesení a moře, v dálce rozvášněný lid.

Divadelní trilogie s podtitulem „Změny“ obsahuje tři hry ve stylu tzv. kult dramatiky – Ostnatý drát, Manévry a Volné pole. Svými ožehavými a nevybíravými tématy se jedná o přelomovou dramatickou literaturu v českém kontextu z přelomu tisíciletí.

Buď A, B nebo C. Víc možností není. Co je pro někoho smyslem života, může být pro druhého nedostupné. Velmi talentovaní lidé bývají často také velmi nemocní nebo se potýkají s nějakým tabu, které skrývají. Aby nepřišli o své postavení, tají svůj soukromý život a snaží se působit jako nedobytné pevnosti. Když však někdo na jejich křehkou schránku zaklepe, většinou už nedokážou svoji masku obnovit. Jsou však i ti, kteří pro rodinu a blízké obětují kariéru. Takovým hrdinou je hudební skladatel Aleš, který vnitřně bojuje a hledá cestu, jak vzdorovat světu, který mu kvůli nemoci není nakloněn. Jak si obhájí své místo na slunci a za jaké ústupky, to je otázka. Aleš se však trápí a jeho sebemrskačství ho nutí k nezvyklým krokům, které jsou viditelné „normální“ veřejnosti. Autor uvádí, že tuto hru napsal ve svých 36 letech jako poslední výkřik do tmy, reflektující jeho dosavadní tvorbu. Nikdy se nesetkal s velkým pochopením a jeho hry nejsou koncipovány pro komerční úspěch, ačkoliv jsou sarkastické. Psaní bere jako terapii a názory ostatních na svou tvorbu ho příliš nezajímají.

Kybermytologické mystérium. Hra jako náplň a smysl života. Záměrná manipulace s druhými. Nadčasový automat, který řídí osud postav ve hře, do které uživatelé s odsouhlasením vstoupili. Hra však začíná postrádat smysl, když Netofilia začne vítězit nad Autonomií a ze hry se nelze dostat ven – nelze ji ukončit. Svět ovládnou počítače a zlákaný „zachránce“ nainstaluje do hlavního počítače program, který začne nutit hrát tuto hru všechny… Hra byla s velkým úspěchem realizována v ostravském divadle Stará Aréna. Záznam proběhlého představení (ve zhoršené kvalitě) můžete shlédnout online na youtube.com/watch?v=sGP03zDW3QA.

Satyrská dohra v italštině. Oficiální anotace: Sedie, poltrone, letti a strisce in bianco e blu, tavoli di plastica. Tutto arredato come se abitassero proprio sulla spiaggia. La sabbia è piena di conchiglie, si può notare le tracce dei bambini; castelli di sabbia, giocattoli ecc. Tuttavia, la famiglia non è completa. Si cena sulle note di “mal di mare“ con il vento tempestoso di maggio e una marea crescente. Ispirazione dello stile di Tenessee Williams e Anton Pavlovic Cechov.